Reklama
 
Blog | Roman Zelenák

Tentokrát povídka

Jelikož jsem tak dlouho nepsal, rozhodl jsem se raději nedohánět to klopotně. Však ono se nic nestane, když sáhnu do archivu a vytáhnu jednu povídku o tom, jak se na ten opravdový život jeden (zde jedna) načeká. Kdy už to konečně začně?

www.lidivsiti.cz

Magda jela tramvají na schůzku se svými externími přispěvateli. Před půl rokem jí jedno počítačové vydavatelství nabídlo práci redaktorky nového internetového magazínu. Vzala to. Bylo to o něco málo víc peněz než v novinách, kde byla doposud. A taky to měla blíž do práce. Tajně při tom doufala, že až se to rozjede, bude moci víc pracovat z domu.
Posílat všechno po síti a možná konečně zkusit otěhotnět. S Karlem byli spolu už pátý rok. Všichni je brali jako ustálený pár. Vlastně manželství. Za dva roky jí bude třicet. To dítě opravdu chce. Jestli bude dítě, bude i manželství. Bude budoucnost.
Byla takhle zvyklá přemýšlet. V určitých heslech. Bodech. Tohle ji v její práci usnadňovalo život. Všechnu tu spoustu neurčitých pocitů a dohadů, které jí právě probíhaly hlavou, se snažila nějak ovládnout a pojmenovat. Musí si s Karlem promluvit. Večer.


Vystoupila z tramvaje a přešla ulici. V tiskovém centru měla zamluvenou zasedačku pro dvacet lidí. Pár jich tu už bylo. Pozdravili se. Byli to většinou studenti, kteří si přivydělávali psaním článků do jejího magazínu. Většinou o věcech z oborů, které studovali: sociologie, uměnověda, filozofie, film. V tomhle městě bylo dvacet tisíc studentů. Objednala u servírky kávu a za deset minut, když tu byli všichni, začala:
"Ahoj, jsem ráda, že se konečně všichni scházíme a vidíme se takříkajíc, tváří v tvář. Někteří mě už znáte, někteří ne. A tak to byl, kromě jiného, trochu můj záměr – poznat se s vámi, externisty, osobně. Stmelit něco jako redakční duch – hned jak skončím, objednám to šampáňo."
Smích. Magda si sedla a pokračovala:
"Máme za sebou prvních pár měsíců. Zatím to celkem jede – návštěvnost stoupá. Poslední měsíc asi omdesát tisíc. Tak doufám, že to půjde ještě nahoru. Ted´ vás poprosím, abyste si každý stoupnul, a představil se a řekl, co pro nás píše." Magda gestem pokynula dívce vedle sebe.
"Jsem Petra, za rok končím sociologii a píšu pro web hlavně o změnách ve společnosti. Taky jsem měla reportáž o drogách ze statku pro vyléčené. No – pro vyléčené – pro lidi, co tam pracujou po léčbě na detoxu a snaží se abstinovat. Z tohohle bude ještě jeden článek. Na tom dělám tady s Ivou." Ukázala na svoji sousedku. Ta vstala a představila se. Pokračovala o tom, co píše. Ochrana Pálavy. Nové Mlýny.
Za půl hodiny se všichni vystřídali. Bylo zde více dívek. Je tři muži.
"Díky, tak prosím, rozlejte to. Na zdraví." Magda připila a opět si vzala slovo:
"Sledujeme samozřejmě, která témata jsou nejnavštěvovanější a musím říct, že suverénně
vedou články o vztazích – tvůj článek Valerie (pokynula směrem k jedné z dívek) ´Proč
muži neumí říct ano´ byl bezkonkurenčně první. Vůbec se zdá, že tohle téma lidi přitahuje
nejvíc. Já chápu, že to zní jako přihlášení se k takzvaným ženským časopisům, a to jsme
nikdy nechtěli. Lidi v síti má být skutečně jiný magazín. Pro lidi kteří si chtějí odpočinout od práce, nebo třeba jsou v práci a chtějí na chvíli vypnout, a tak si kliknou na nás a dají si relax, ale při tom se něco dovědí. Zatím je takových magazínu jako my málo. Už se tam sice derou internetové verze klasických časáků a vznikají další weby, ale zatím vždy speciálně ušity pro nějakou komunitu. My chceme být něco víc. Zajímavé, ale ne bulvární články. Dobrá grafika – hodnocení čtenářů, sem tam nějaká soutež. No, takže kdo má nějaké nápady
co se týče dál?" rozhlédla se kolem.
Jedna dívka upozornila na připravovaný článek o rozchodech. Všichni k tomu chtěli něco říct. Každý se snažil mluvit objektivně, jako o věcech, které se ho vlastně osobně netýkají. Jeden z mladíků navrhl, že by se měla udělat statistika na chatu. Kolik procent je tam žen a kolik mužů. Kolega vedle něj namítl, že hodně chatujících tvářících se jako vnadná dívka, je ve skutečnosti "borec, kterej si dělá prdel".
"Na četu se můžeš jen pobavit, ale vážně seznámit tam nejde."zakončil skepticky.
"No tak dobrá, kdo si to bere na starost?" ukončila do nekonečna se rozvíjející debatu Magda. Přihlásila se Valerie a ještě její sousedka.
"Ok. Ok!" Magda se zvedla ze své židle . Už musela trochu ostatní překřikovat.
"Končím oficiální část schůzky. Já musím za chvíli odejít do redakce. Tak prosím to tady slušně dopijte, dodiskutujte a za dvacet minut vás odtud vyhodí." Zvedla sklenku a všem připila.
"Myslím, že to mělo smysl se takhle potkat a podebatovat si. Ty mejly jsou fajn, ale když jich mám číst čtyřicet denně…Uvidíme se zase po prázdninách. Tak vám přeju pěkné léto. S někým. Třeba," usmála se. Dopila sklenku a začala sklízet diář a telefon do kabelky. Někdo už také odcházel, další seděl a mluvil se sousedem.
Ve dveřích se potkala s jedním z těch tři mužů :
"A co ted´děláš, Jiří? Už jsem tě dlouho neviděla, ani Karel o tobě nic neví." Zastavili se ve dveřích. Začala se soukat do svého kabátku.
"No, nic pořádnýho, občas hraju v jednom komerčním rádiu. Jsem rád, že si něco přivydělám tím psaním pro vás." Vzal jí kabelku, aby jí usnadnil oblékání.
"Říkali jsme si, že ten tvůj článek o Febiofestu se nám moc líbil." Strčila do kabátku jednu ruku.
"Jo, ten Febiofest. Myslíš tu Americkou krásu ?" Ted´ se jí podařilo vnořit i druhou ruku do rukávu.
"Jo – fakt pěkně píšeš." Snažila se přehodit těsný kabátek přes ramena.
"To bylo takový osobní téma – tak mi to šlo, asi." Napodruhé už ji kabátek pevně obebínal ramena. V žadném případě by nemohl být o centimetr těsnější.
"Aha, fajn. Já už musím – nestíhám." Stáhla si rukáv o několik milimetrů dolů.
"Příští týden ve čtvrtek hraju v Topu – nechceš se stavit. No – je to jenom housík, ale mě se to líbí. Sluší ti to."Vypadala jako malá holčička, která se snaží už už být dospělá.
"Proč ne, stavím se, dáme řeč. Tak ahoj a piš."
Usmála se, otočila se a okamžitě na tuto domluvu zapomněla. Vyšla ven.


Zastávka byla prázdná. Tramvaj asi před chvíli odjela a tak se šla podívat na časopisy vystavené za sklem trafiky. Ty titulky, říkala si a četla: ´Jak dostat šéfa do postele´, ´Dvanáct nejvzrušivějších poloh´. Jeden ji zaujal. Bylo to heslo – mrzelo ji, že na něj nepřišla sama: ´Sex je tvoje zbraň´.
Přijela tramvaj. Její číslo. Nastoupila, vytáhla z kabelky telefon a začala psát textovou zprávu:´dnes se v praci trochu zdrzim: (v lednici jídlo v TV program v PC vir . Podívej se na to – poradi si urci sam. Potkame se v posteli :)´ – dopsala a poslala Karlovi. Vložila telefon zpět do kabelky, ale tak, aby jej v případě potřeby mohla rychle vytáhnout.
Celou cestu do práce čekala, že jí Karel odpoví. Zavolá, nebo aspoň napíše zprávu, ale nestalo se nic. To je typický, pomyslila si. Vystoupila a šla rychlým krokem do prudkého kopce. Tichou ulicí, podél řady zaparkovaných aut, k budově, ve které měla její firma pronajaté kanceláře.

Reklama

(povídka vyšla v časopisu Host 7/2006)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama