Jak je déle a déle člověk na světe, dostává se mu více a více možnosti se ohlížet, srovnávat s již prožitým, mít delší zkušenost s různým. Tj. čas pro něj začíná být důležitější. Zřejmě.
Alespoň u sebe to pozoruji. Občas je to až jistou obsesí. Hlavně ve smyslu zda budu mít dost času ještě před sebou – na prožití těch zásadních a důležitých věcí, které mě přece ještě čekají! Pořádný partnerský vztah, napsat něco delšího a hutnějšího než blog či báseň a podobně.
Někdy se čas připomene jen jako vedlejší produkt shlédnutého filmu (dříve natočeného) či přečtené knihy nebo katalogu která proběhla před lety. Porovnáváme vše se svoji současnou zkušeností a kontextem který se od dob vzniku díla posunul. Stačí jen pár let a vše je jinak.
Léta si kupuji revue Labyrint. Když jsem našel nedávno jedno z prvních čísel z roku 1998 musel jsem se pousmát nad tehdejšími fenomény – především velký materiál o taneční scéně. Předpovědi co jak a kam se vše bude vyvíjet…tehdy jsem byl na začátku své djské „kariéry“ a také jsem bral všechno smrtelně vážně. A dnes? Uběhlo přece jen už více jak patnáct let a už jen technologický posun, nejen djingu, vše ovlivnil natolik že není sporu že každá předpověď je předem marná.
Ale stačí vzít do rukou katalog z výstavy, která proběhla před třemi lety. Nakupoval jsem nějaké katalogy v knihkupectví galerie Rudolfina a oni měli ještě pár kousků z výstavy Adrieny Šimotové. Její výstava z tehdejších prací s barevnými pigmenty je ještě, jak se říká, v živé paměti.
Na Kampě, v Sovových mlýnech, je právě v těchto týdnech výstava Jaromíra Johna. Šimotová mluví o svém muži, Johnovi, v každém rozhovoru jako o tichém poctivém umělci, který ji ve všem co dělá ovlivnil nejvíce. „Myslím na něj každý den“, řekla v jednom televizním dokumentu. Jaké je to myslet na někoho kdo byl vaší životní oporou od roku 1971, kdy John, zemřel? Vaší druhou půlkou společné partnerské bytosti – tak jak to občas vídáme u podobných párů. Psal jsem tu přece naposledy o Zoubkovi a jeho první ženě sochařce Evě Kmentové, a co Brázda s Novákovou a manželé Kolářovi atd. atd. Čas je v tomto případě každodenní připomenutí bolesti, trýzně, to je z každé práce Šimotové patrné. Lidský úděl v jejím podání je schoulený v tichém přežívání na pokraji zániku. Obrys tváře a postav je nezřetelný – ba i samotný materiál: papír a na něm pigment, jen sypaný a rozetřený hůlkou či dlaní, není přece žádné solidní umělecké medium.
……
Zachycení okamžiku, zmrazení času, je princip fotografie. Nynější výstava v Rudolfinu je také, mimo jiné, i o tomhle. Už název samotný „Jen ty dobré“ – připomíná časy minulé – kdy se k fotografii člověk většinou dostal jen přes takzvaný minilab – veřejnou službu kam bylo nutno zanést svoji ruličku vyfoceného filmu, negativu. Při přebírání u pultu se vždy, ano vždy, obsluha optala zda chcete vyvolat všechny okýnka z přinesené ruličky nebo „jen ty dobré“. My co jsme vždy šetřili každou korunu (a navíc si amatérsky nebyli jisti zda jsme vůbec něco pořádného zachytili) odpovídali: „prosím, jen ty dobré“. Rozuměj jaké uznala obsluha přístroje za vyhovující. Tato „profesionální“ selekce je něco s čím se člověk automaticky smířil a bral to jako svého způsobu výhodu.
Michal Nanoru, autor konceptu výstavy Only the good ones, píše v katalogu že on vždy na tuto otázku odpovídal že chce všechny. Zajímalo ho to co většinu autorů fotografií soustředěných na výstavě. Záběry které by většinou obsluha minilabu vyhodnotila jako zbytečné. A zrovna tyhle okrajové, na první pohled zjevně nearanžované „střípky času“ se stávají v posledních desetiletích silným proudem v zobrazovacích mediích. Fotografie, jako nejpřístupnější všem, je v tomto ohledu nejdál. Můžete vyfotit stěnu hotelu, ve kterém nechcete setrvat déle než jednu noc. Můžete vyfotit skvrnu na ulici, můžete udělat portrét každého bezdomovce co jej potkáte při pochůzce městem, nebo fotit partu se kterou sdílíte jednu čtvrt´. Všechno tohle přece neposouvá naši lidskou obrazovou zkušenost k novým dálkám a zítřkům, a přece: je to pro zachycení přítomnosti, té při stisku spouště, důležité. Stává se dokumentem. Více sociálním než výtvarným počinem. Ale ten čas tu je. Nad každou z těchto často ledabyle pořízených fotografií, kde protisvětlo, rozostření a chybná kompozice jsou tím posledním čím by jste se měli zabývat. Důležití jsou lidé, prostředí, ve kterém jsou zachyceni
Když jsme u fotografie a času. V Praze už delší čas funguje tzv. Dům fotografie – v Revoluční ulici. Nyní se podařilo zrekonstruovat dvě patra a z původně malého místa pro příležitostné výstavy, a především přednášky, je skvělý prostor v centru, který má solidní teoretické a kurátorské zázemí.
Hned na otvírací akci se ukázalo jak je fotografie přitažlivá. I do těchto dvou pater se při vernisáži bezmála nevměstnali všichni lačnící se zase po letech vidět. Vystavovala tzv. Slovenská nová vlna – jména jako Stano, Prekop, Župník, Švolík. Varga atd. jež se většinou dali dohromady za studií v raných osmdesátých letech na pražské FAMU. Společné měli, kromě nacionality, i jisté vnější znaky jak s fotografií zacházet. Mluvilo se, tehdy, o nové vlně inscenované fotografie. Humor, nadsázka a využití fotografie jako dokumentace akce zcela jiným způsobem než doposud. Ze zachyceného, často nesmyslného dění, si bylo lze uvědomit co asi si tak tvůrci myslí o světě, sobě, a těch nahulatých děvčatech, kterými se jejich obrázky hemžily. Nyní, ve vydání po pětadvaceti letech, se stále lze na velké, většinou černobílé, zvětšeniny dívat s přesvědčením, že nešlo jen o dobovou manýru. Z některých se mezitím (mám napsat časem?) stali opravdové hvězdy a někteří už tu nejsou, jak se tak říká, doslova nebo už nefotí, takto.
Všichni však na výstavě vzpomínali na atmosféru, souručenství a pedagogy FAMU, kteří byli i v nesvobodných dobách vstřícní a otevření.
Skoro důkaz že čas není rozhodující. I když je doba smutná lze si zachovat svobodného ducha. A taky mám za to že zrovna tihle fotografové si svoje negativy a pozitivy vyvolávali sami. Kdyby to hypoteticky bylo tehdy možné, tj. žádat velké zvětšeniny jaké takto pojatá výtvarná fotografie potřebuje, tedy více než uzký výběr mezi lesk či mat a 9×13, napadá mě jak by se asi obsluha minilabu tvářila nad sériemi snímků Tona Stana – nahých modelek v kukuřičném poli stoupající si jedna na druhou a tvořící bizarní seskupení…tak které jsou ty dobré?
„Jen ty dobré, prosím“