Reklama
 
Blog | Roman Zelenák

Stín

Před pár dny jsem četl velmi pravděpodobnou hypotézu jak asi vznikl první obraz vůbec. Kdysi kdosi obkreslil v písku obrys stínu postavy.  

 

 

 

Stín je nyní, co začíná léto, jistě velmi vyhledávaný. Navíc dermatologové varují, že. Ano, jeden se musí starat o své zdraví. Pobyt na slunci a ve stínu by měl být vyvážený. Jenže stín není jen stín.

V brněnském Domě umění se nyní nabízí průřez dílem německé umělkyně Gisely Weimann. Hned na prvním videu je stín postavy pohybující se před objektivem kamery podstatným prvkem děje. Weimannová pracuje s mystickým prvkem, který podvědomě každý z nás vnímá. Stín, mlčenlivý ale neúnavný a neoddělitelný následovník každého našeho kroku. Pozoruje on nás nebo my jeho?
Výstavou Weimannové, ročník 1943, zabírající přízemí a balkón, kurátoři Domu umění naznačují co bude o patro výš: Grey Gold – české a slovenské umělkyně 65+. Výborný nápad poukázat na generaci žen, když ne dnes pozapomenutých, tak určitě ne toliko zvaných, například k různým přehlídkám. Jakoby už jejich dílo nemělo dnešku co říct. U některých je už, bohužel, uzavřeno. Ale pokud bychom vzaly jen jejich obrazy, kresby, objekty a nevěděli nic více, často bychom je měli za mladé a zkoušející.

O jednotlivých umělkyních jsou zde i televizní dokumenty. V této souvislosti bych doporučil přisednout a nasadit sluchátka hlavně u Daisy Mrázkové. Osud ženy umělkyně za minulého režimu v kostce. Komplikace? Jistě, navíc je-li maminka Angličanka. Ale především klid a vyrovnanost. Využití možností jaké byly a přijetí svého osudu. Poučné pro každého, i úplného nevýtvarníka.  

Reklama

Když jsme u toho stínu – název výstavy Weimannmové se na něj dokonce odvolává: Zůstane můj stín. Také jsem si na něj vzpomněl u tři velkých papírových plachet pokrytých barevnými pigmenty od Adriany Šimotové – vévodí velké hale nahoře. Postavy na nich schouleny a abstrahovány, spíše než co jiného připomínají jen malou část skutečné figury. Zde opravdu zbyl už jen stín. Navíc nedávný skon Šimotové vše umocňuje.

Takže Grey gold – skvělý výběr, nápaditá instalace, workshopy a další doprovodný program jež není jen o gendru, atd. Podtrženo, sečteno: 85 % ! Blbost, minule jsem si tu z těch procentních hodnocení v tisku dělal srandu. A opakovaný vtip…prostě: Dům umění umí. Koryčánek skončil ale trend stále dobíhá – návaznost na Evropu a podstatná jména, vkusné grafické zpracování tiskových materiálů, webu a jeden z nejpříjemnějších výstavních prostorů v Česku. V tomhle Brno naštěstí není periférie.

….

Minulý týden ve čtvrtek se v Praze otevíral Přístav 18600. Nový prostor na Rohanském ostrově, v Karlíně u řeky. Na území, které doposud vypadalo spíše jako země nikoho (i když tudy vede frekventovaná cyklostezka, ale nikdo si zde oddychový čas nevybíral, každý co nejrychleji projel…) – ve skutečnosti patří místní radnici, se povětšinou, mezi náletovou zelení usídlovali jen modré plachty ukrývající dočasně trvalá sídla bezdomovců a jejich psů. Potenciál je ovšem daleko větší.

Vše rozjel Michal Tošovský, který v Karlíně žije. Možná se mu zdálo škoda že v této čtvrti chybí nějaký neformální prostor kde by se scházel s lidmi… možná chtěl nějaké více přírodnější prostředí kam vyrazit s dětmi, možná… Stačilo trochu fyzické práce na odstranění odpadků, vysekání náletů a pokosení trávy. Ukázal se pěkný kus země vymezený z jedné strany ramenem Vltavy, zpod ostrova Štvanice a z druhé kulisou nových kancelářských budov. Tam si vlahý vánek od řeky vyrábějí pomocí klimatizace, okna převážně nejdou otevřít.

Přístav je v provozu jen pár dnů ale už po první akci – performance Mina Tanaky k oslavě dvacetin Archy – se ukázalo že něco takového tady chybělo. Přírodní prostředí, bezprostředně navazující na širší střed Prahy. A stín? Ten zde poskytují ohromné stromy. Centrální topol, který Tanaka rituálně tanečně využil a další olše u řeky. Hranice kde začíná hospoda, podium, diváci jsou prostupné. Takže na Tanaku se tu pohodlně vešlo přes pět set lidí a naopak, když jsme tam o pár dnů později hráli v podvečer s přáteli, sešlo se nás opravdu jen pár na příjemné popovídání a opečení špekáčku a přesto jsme se cítili, obklopeni stíny stromů, skvěle.  

….

Snad nebude příliš násilné vzpomenout ještě další výstavu kterou jsem v posledních dnech viděl – Čestmír Suška vystavoval něco ze své rozvětvené sochařské tvorby v Blansku. Měl bych dodat sochařské a grafické. Kromě známých kontejnerů, bojlerů a důvtipných skládaček z odřezků a výřezků všech možných geometrických tvarů, jsem tu poprvé viděl i práce na papíře. Vznikly jaksi mimoděk když se vyřezané kovové díly z tlakových nádob vyskládaly na papír. Působením přírodních povětrnostních sil…koroze půvabně „přefotografovala“ kov na papír.

Suška ovšem nezahálí – stejný týden měli v „rodném“ Bubci (ateliéru a okolí bývalé haly JZD na okraji Prahy) další ročník Art safari. A jen před pár dny instalovali na celé léto v Botanické zahradě v Tróji s Lukášem Raisem na dvě desítky větších objektů. Být agent firem co vyrábí svářecí elektrody – stačí tihle dva a jsem boháč.
A nedávno jsem tu psal že mu vyšla krásná monografie. Vlastním nákladem – takže ohánět svářečkou se musí, to je jasný.

A jak Suškova tvorba souvisí se stínem? Právě před velkou monografií z letošní zimy tu byl malý sborník, kde fotograf nápaditě nafotil několik jeho skulptur nasvětlených, či spíše rozsvícených, zevnitř. A hle! Ona několikatunová díla dostala lehkost, pomíjivost, mystický nádech.
Pro ten stín si dokážu představit jeřáb a partu, jak z Vítkovických železáren, na své zahradě. Večer u táboráku se plápolající plameny nemohou nasytit hry s meziprostorem. Já taky. 

     

       / repro foto : WWW.suska.cz /

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama