Nejsem moc trpělivý návštěvník vernisáží. Kdo mě zná ví, že mám své tempo a máloco mě přinutí dívat se na objekt více než pár sekund. I proto zvládám dvě výstavy denně. Trochu mě to mrzí a vím že si to leckteré dílo nezaslouží, ale co nadělám. Jsem už zkrátka takový, neposedný. I proto jsem byl velmi zaujmut projektem Re-C-nema Willema Henry Lucase, jak je k vidění na Brněnském bienále (a v archu vytisknut k odnesení a pověšení doma na zeď). Jeho strůjce si pro sebe a své následovníky (studenty) vymyslel velmi jednoduchá pravidla: vybereš si nějaký film který máš rád – během 30 minut si na internetu najdeš nějaké fotografie z filmu, z nich určíš jednu jedinou, ta bude základem pro další grafické zpracování plakátu. Během dalších třiceti minut lze dumat nad písmem, typy a celkovým konceptem. Hotovo. Můj člověk.
Plakáty které takto vznikly považuji za skvělé a z celé přehlídky ční svoji jasnou koncepcí, čistotou funkčního spojení tj. vhodně vybraného typu písma s kontextem nálady filmu. Vždy jsem měl slabost pro fotografii a i tady se osvědčuje důraz kladený na její vůdčí poselství. Ostatně jde přece o plakát – ten bychom neměli dlouze luštit, jak tomu často bývá, ale vzít si z něj na první pohled jasnou zprávu. Jde o plakát na film, který se jmenuje tak a tak a jde, zřejmě, viz. výše, o film na toto téma, s tímto hlavním hrdinou. Jak prosté Najbrte!
Bienále je v Brně ještě měsíc a něco, takže kdo o prázdninách jezdil po světě a kašlal na kulturu doma, má ještě šanci. Čtu že chystají bienálovou noc (21.9.) a poslední den (28.10.) i speciální zavíračku. Možná bude spojená i s rozlučkovým večírkem ředitele Pokorného.
….
Kdo nejezdí do Brna, z různých důvodů – chápu je, může malý vzorek atmosféry brněnských přehlídek grafického designu, a o ten tam jde, vidět v úplném centru Prahy a to v centru Českém. Je to vlastně taková retrospektiva plakátů k výstavě plakátů. Tedy abych to řekl srozumitelně – jsou zde všechny plakáty k BB od roku 1964, kdy byla první přehlídka. Tyto vylepeny po Brně zvou do Moravské galerie a vždy, bezmála půl roku, ovlivňují vizuální atmosféru v Brně. Člověk vidí jak se měnila doba a s ní formáty, písma, použití barev či ne – vlastně celý ten jako diskurz, že. Všichni měli stejné zadání a přitom to dopadalo takto všelijak. Mě to přimělo upomenout ve kterém vlastně roce jsem tam byl poprvé – jistě nějaké osmdesáté léta, ale která? Výstavu pořádá MG a její ředitel, ještě, Roman Pokorný na vernisáži byl. Ale podruhé v jednom článku se o něm psát nesluší. Ale přece jen – výstava je uspořádána v Praze a ne v Reikjavíku, takže je jasné kam z toho Brna směřuje.
Dost už investigativní žurnalistiky – to tady umí jiní. Yogumin říkal že za to je karma 72. tož to abych přidal nějaké špeky.
….
Co jsem v Praze, nebyl jsem nikdy v baště konceptuálního kunstu v Hunt Kastner. Galerie je kdesi pod Letnou – to jsem věděl. Skálova vernisáž mě přiměla si to upřesnit. A vskutku – podle menšího davu před velkými výlohami (byl to kdysi zřejmě obchod) jsem poznal že mířím správně. Naposledy tam vystavoval Lang, takže to že uprostřed byla posunutá zeď mě nepřekvapilo. Za příčkou stůl s občerstvením, jedna fotka a plakát s popisem akce. Opět jsem byl za minutu venku. I když jsem tam byl už dlouho po uváděném začátku ohlášený projekt Třetí skupina předmětů nikde. Zase ta moje netrpělivost, tedy jsem zase odjel. Sice se dovnitř začaly trousit lidé, ale jaksi jsem netušil zda jdou pro další skleničku nebo „už to začne“. Tohle to nejasno, jasné jen pro kamarády, kterým je celkem jedno co bude a kdy, je pro českou vernisážovou kulturu příznačné. To snad jen v Blansku jsou přesní.
Tedy až doma jsem si přečetl že tam měl Jiří Skála pokračovat ve svém projektu odhalování stereotypů v současných civilizačních projevech. Jedním z posledních je prý na internetu zveřejňované rozbalování luxusních spotřebičů, dárků a vůbec volovin, které tak rádi konzumujeme.
I já bojuji proti krizi svými prostředky (tj. začal jsem hrát pop a víc nosit obleky) ale takto rafinovaně jsem nepřemýšlel. Zase nejsem in. Skála jo.
To na vernisáži malíře architekta Jana Tichého v Nové síni bylo přesně v šest plno (a nedýchatelno), takže jsem odjel do galerie Spořitelny abych se za dvacet minut vrátil a viděl to stejné. Během těch dvaceti minut však nepřibyla tisková zpráva což je to jediné co mě na vernisážích zajímá. Nová síň se snaží – mají dokonce nějaké tiskové děvče, ale tiskovka den po, jak slíbila, je pozdě. Ještě že máme toho Oujezdského – byl tam den před.
….
A ta galerie Čs Spořitelny? (ve dvoře ve Spálené) Už jsem tu psal minule že končí. Tedy, snad nekončí Spořitelna v nákupech, ale už se s tím asi nebudou takto veřejně chlubit. Takže zase umění jen jako investice – proradní bankéři?! To je vám podobné – maximálně to vytáhnete na vánočním večírku. Už vidím jak to dopadne – až se po požití evropské varianty ajahuasky – mojita – asistentka z recepce oddá, při pohledu na hipnotické skrumáže na Plachtových obrazech, celé dozorčí radě.
Jestli po tomhle karma nestoupne tak nevim.
Umění má ovšemže mít především výchovnou funkci – to nás učily – kdysi. V podstatě s tím souhlasím, ale nějak to nejde dohromady s prvotní premisou umění tj. tvůrčí svobodou. Každý, tedy každý skutečný kunstler, si stanovuje vlastní metody, pravidla a omezení z nich vyplývající, a tedy si može dělat co chce. Škoda že sbírky jako PPF apod. neshromaždují tyto výboje, a o ně přece jde, ale věci již vyzkoušené, od lidí kteří se na scéně již bezpečně prosadily. Ale jak asi jinak kupovat do sbírky banky, že.
….
V Brně (bystrému čtenáři již v úvodu došlo, že jsem tam byl na víkend) je nyní nová soukromá Fait galerie, nový sběratel. Už před pár měsíci otevřel velké a příhodně zaadaptované prostory ve Starém pivovaru (studentské centrum, klub a povedená rekonstrukce starého objektu v jednom) – ten je však až Králově poli. Možná i proto se pan majitel rozhodnul pro další, kontaktní, pobočku – malou galerii v centru Brna. Přímo v horním konci Dominikánského náměstí, v krásném domě umně před časem přestaveném architektem Davidem Prudíkem. Jaký to kontrast, tedy tento důstojný měsťanský dům, s protějším nejšťavnatějším příkladem pokleslého developerizmu – Špalíčkem. Tímto poetickým názvem je označováno brutálně přerostlé nákupní centrum, s garážemi, multikinem a hospodami v jednom…na goticky různorodém, a tímto zásahem vyrabovaném, pozemku.
Je třeba této nové vzniklé galerii držet palce – a podpořit je tím že si tam občas člověk zaběhne něco koupit. Nyní je tam k máni, kromě naší špičky, i Damian Hirst nebo Basguiat. Sice jen grafiky, ale ta Hirstova je i signovaná a pokryta diamantovým prachem. Pro lásku boží – tož to už je nějaká investice, což bankéři?
A s touto bombou na závěr dnes končím.
Přeji všem pěkný den.
