Reklama
 
Blog | Roman Zelenák

Ranní fejeton o sýkorce

Každé ráno vstanu, pustím Vltavu, otevřu okno a jdu si zacvičit a oholit. Do toho rádia a puštěné vody se mi však mísily jakési zvuky - dosti vysoké na to abych je dokázal rozlišit od pozadí. Ale nenechal jsem se jimi vyrušit ze soustředění při práci s trojbřitem na bradě. Dokončím tedy holení a vejdu do kuchyně - tam se pod stropem třepetá malý ptáček.

Lekám se, nechápu to – okno v kuchyni je přece zavřené! Aha – vedle v pokoji, kde spím, jsem je ráno otevřel dokořán. Zaostřím – vidím, že je to malá sýkorka, která neodlétá na zimu do teplých krajin, jak vím z literatury (totiž, z dětské stolní hry kterou občas hraju s malými klienty v ostravské nemocnici, kam docházím kvůli našemu projektu) a prvotní úlek se po chvíli uklidňuje a začínám jednat. Otevřu dokořán okno i v kuchyni – sýkorka nejdřív přelétne na druhou stranu – potom – jakoby moje jednání pochopila, nabere to velkou rychlostí do uvolněného volného prostoru mezi rámem a vyklopeným oknem. Je venku. A je to. 

Banální historka – nicméně rozjela ve mně strunu asociací na osudy lidské. Můj, mé  dcery – tak ráda pozorovala ptáčky u nás za okny. Sýkorek tam bylo vždy hodně (dokonce uvažovala o členství v ornitologické společnosti). A obecně, o osudech lidí kolem. Každý se občas musí ocitnout v takové, na první pohled neřešitelné, situaci. Pro něj v pasti, ze které není úniku.

Jsem už skoro rok v Ostravě, ve městě, které je pro mě symbolem zmaru. Lidé, které zde potkávám jsou životem daleko více sevřeni než jinde. Je zde větší smutek, víc alkoholu, víc křiku a vulgarity. Ženy jsou více zklamané z mužů než jinde. Také, tím pádem, jsou daleko agresivnější. Postavení žen u nás je obecně nedobré, ale zde jakási zlá tradice mužské nadvlády. Mužů jež tvrdě pracovali, v podmínkách jež byli vždy hraniční. Jakoby jim tyto nelidské podmínky dávali právo na nelidské chování k blízkým.

Reklama

Většina toho jež již dávno pryč – a je to dobře. Přesto se něco z té úzkosti lidí chycených v pasti města uměle postaveného dle plánu (nedávno jsem totiž prošel Porubou a byl, z vlastní úzkostí nad touto komunistickou kulisou města, až zaskočen) a které bylo založeno jen pro výrobu, produktivitu, přežívá do dnes. Zde lidé byli jen spotřební materiál. Dávné sovětské (a dodnes nezměněné a svět ohrožující)  – kořistnické na přírodě a lidech – myšlení, jehož důsledkem je takovéto město a jež si náš národ nechal líbit, je v plné obludnosti vidět právě zde. Tohle je zde cítit stále.     

Jistě, kultura je i zde. A lidé ji i zde vyhledávají – jen si nejsem jistý z jakých pohnutek. Občas mám pocit, že je to jen nějaké vytržení z každodenní marnosti. Na chvíli zapomenout na to zavřené okno zítřka.
Tak jak to dopadne s R a jejím hlubokým smutkem nad svým životem a nevírou ve změnu k lepšímu? A co na tom změním já? Co L?  Rozhodne se pro studium, lenošení, starého či nového chlapce? A Včera rozhovor s V! Jeho alkoholem projevená agrese a zlost se obrátila proti nevinným lidem a dokonce proti vlastní, již dospělé, dceři. Je z toho smutný. Jistě. Ovšem oba si nenalháváme zda to dokáže příště zvládnout. Když jsem se mu jal vysvětlovat, že to nebylo alkoholem, ale že ta agrese v něm je a že jen droga/alkohol podpořila projevení se a ztrátu kontroly nad ní, byl zaskočený. Tak, jako je člověk u vědomí vlastní omezenosti. Tak, jako musí být jednou každý z nás.  

Na vyváženou – jsou tu lidé i normální – s uvozovkami i bez – (tam počítám ovšemže i všechny výše zmíněné). Prací, životem zaujatí a je radost je potkat. Tak jako všude na světě. To jen ten uvězněný ptáček v mé kuchyni toto zádumčivé podzimní psaní způsobil. Ale ono zase bude nebe slunečné, lidé veselí a i ty volby jednou vyhrají ti praví. Jednou určitě.

 

Na odlehčení (přesto ne jen pro zasmání) video na závěr o výstavce ptáčků a jiných (i) zvířat v klecích…
No jo, Banksy!

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama