Reklama
 
Blog | Roman Zelenák

Psát či nepsat?

Vybrat dva tři stěžejní zážitky z naší současné výtvarné scény za těch několik uplynulých týdnů co jsem neměl sílu a čas sednout k pc a napsat další pokračování mého blogu je věru těžké. Každým dnem přibývají další a další vernisáže a nutkání psát právě o té poslední je překryto výstavou následující. A to mám svoji zásadu/omezení na dvě denně. Když do toho vložíte jedno dvě divadla, Febiofest nebo poslechovku Pavla Klusáka ve FF je na problémy zaděláno. Co takhle napsat o potřebě nic nepsat?

Právě se totiž uzavírá (do 31.3.)vyhlášení nového klání, respektive ceny, pro mladou kritiku. Cena pojmenovaná po nedávno zesnulé historičce umění Věře Jirousové by, koneckonců, mohla přinést oživení na půdě dnes dosti neorané. Lidé kteří se snaží o nějakou teoretickou reflexi by tak měli nad sebou další autoritu, která by, alespoň takto jednou ročně, se probrala kritickou produkcí a stanovila by co je dobré, vhodné pozornosti a postupně se snad i kultivovala nějaká obecná etická kritéria této menšinové profese.
Alespoň takto jsem nad tím uvažoval, když jsem se o ceně dozvěděl na jedné vernisáži z úst editora Artmapy. Je to ovšem pro mladé do 26 let (Chalupecký do 35). Potom je tam i kategorie bardů uznaných – teoretiků vzdělaných a publikujících. Jak vidno nesplňuji ani jednu kategorii. Jestli to tak nemám v životě vždycky.

Ještě poznámka v té mojí poznámce o půdě neorané. Nedávno jsem tu psal o jedné besedě v pražské bohnické Prádelně, kde mladí výtvarníci marně sháněli někoho kdo by jejich práci nějak teoreticky pojal, ať už pro školní písemné práce (AVU) nebo pro výstavy, katalogy, weby atd. Adéla Součková, malířka nyní na škole v Německu, mluvila o tom jak je tam učí si tyhle věci zprodukovat sami. Německou důkladnost objímající všechny profese je sice možně ironizovat, ale i když započítáte ono známé co si člověk neudělá sám to nemá, přece jen sami tušíte že na tom něco drhne. Nemůžete objektivně (nebo vůbec nějak) psát sami o sobě.  

Takže jak? Skutečně nic nepsat? Vytisknout jen katalog s reprodukcemi, rozměry pláten a použitou technikou a nechat vše na divákovi? Zase zde tuším jistý extrém. A ty já nemám rád. V ničem. Slovo přece jen je natolik zaužívané, a přese všechny nedostatky, zatím zůstane tím nejlepším komunikačním prostředkem. Budeme i nadále potřebovat záchytné orientační body doprovodného teoretického textu. Teorie uměnovědná je často nahrazovaná úvodním slovem básníka, spisovatele, člověka nějak autorovi blízkého. A i bez hlubšího teoretického rozboru díla jsem rádi za tuto nápovědu jak se na výstavu, dílo, dívat.
Naposledy jsem si to uvědomil po přečtení úvodního textu Jiřího Oliče v katalogu výstavy v Galerii Kritiků. Slovenský malíř Marek Ormandík (1963) může svými expresivními plátny a plastikami nabízet mnohé výklady, ale je dobré se odrazit od textu někoho kdo autora těchto často drsných obrazů lidské bídy, smrti a ponížení dobře zná. Tak jako Olič. Citlivý komparátor českého a slovenského pohledu na svět. Slovák žijící desetiletí v Praze. Světy tak blízké a tak rozdílně při bližším rozboru.

Reklama

A to jsem naťukl jen otázku zázemí autora díla.
Když se řekne Slovensko, každý nabídne něco historek z vojny, dovolené a navrch vtip z  Lasici a Satinského. Jistě. Tzv. národní kulturní stereotypy mají tuhý kořínek. Myslím že o Slovensku vím celkem hodně (rodina, tři roky tam odžité, maturita z tohoto jazyka) přesto jsem opatrný na jasné závěry. Od Ormandíkovi vernisáže výstavy v Galerii Kritiků si však při vyslovení „slovenský“ budu připomínat jeho znepokojivý obraz: Jeden a traja. Vlevo jedna schoulená postava čelí tlaku tří rozhodných a ostrými tahy nadrásaných naproti. Křičící žluté pozadí vyostřuje napětí. Je to výjev slovenský, český? Je a vždy bude náš obecně lidský. Nedělitelný. Nesoucí zranitelnost (a tedy i patos) jedince proti ostatním. Kdy jindy než na velikonoce na to myslet.

….

Abych dodržel zásadu dvou. Další výstava na kterou bych rád upozornil z té přemíry ostatních je soubor několika tématicky souvisejích  prací Pavly Sceránkové na Staroměstské radnici.

Viděl jsem její Rewind (tj. představení průřezu dílem za přítomnosti autorky a přizvaného teoretika v Umprum v Brně) asi před třemi lety, a už tehdy jsem si všiml jaké je to milé a vtipné děvče. Její vypjatý konferenční stolek nafukující se samou stolkovostí mě nadchl. Dnes už je to dospělá žena. Vyrostla, vdala se a naučila se plést. Vše je možné ověřit si v 2. patře radnice. Stačí se jen prodrat davem turistů. V galerii samotné už budete určitě sami. Tak už to u nás se současným uměním chodí. Prostoru se mu sem tam dostane, ba i umělců co tento prostor umí nějak smysluplně zaplnit také několik máme, jen ta pozornost veřejnosti jaksi docela chybí. Každá propagace se tudíž hodí.

Asi tak bych viděl přínos nápadu s Cenou Věry Jirousové. Bez ohledu na věk a kategorie přihlášených psavců. Tož tedy – psát či nepsat? Áno, aj.     

repro foto www.marekormandik.eu: Jeden a traja II - 2011