Reklama
 
Blog | Roman Zelenák

Psaní v březnu, aneb nejen o zvuku

Konec března je tu a já ještě nemám svoji březnovou úvahu! Ne, není to fejeton JB. Ha. Tedy dumám nad zážitky posledních dnů a zjišťuji, že se tak či onak týkají zvuku. Schválně, co třeba posloucháte právě teď? Jaká zvuková kulisa vás obklopuje? A jste si jí vědomi?

Mě ovšemže hraje stanice Vltava. Takže všechno v pořádku.

Začalo to s U2. Tj., z redakce jsem dostal na recenzování
jejich poslední desku. Zdánlivě přímočarý zvuk nahrávek se vrací k jejich
kořenům. Odklon od experimentování devadesátých let tu je zřetelný, přesto tam
lze najít mnohé zvukové vymyšlenosti. To co mě na téhle dece zaujalo nejvíc je
opětovná naléhavost. To dojetí, jež jsem cítil před lety dvaceti pěti. Snad to
jaro.

Sedíme takhle v hospodě s kamarádem a neodbytné
rádio (zvukový smog, že? – když jsme u toho zvuku) chrlí jednu pitomost za
druhou, když tu náhle „Boots" – singl U2. Alespoň něco. Snad i tahle jedna
jediná vybočující píseň ponoukne kamaráda k větší otevřenosti a vypráví mi
jeden detail z jeho nového vztahu. Byli s přítelkyní na procházce za
městem a ona se najednou rozplakala. Nikdo ji totiž doposud nevzal, jen tak, že je pěkně a mají
se rádi, někam ven. A to už jsou oba docela dospělí. Stáhlo se mi hrdlo. Něco
na vlas podobného jsem zažil nedávno. Nejen že přibývá singlů, žen, které byť
zdravé a krásné nikdy nebudou mít děti (prý až 1/3), ale nenápadně tu stárne
(co na tom, že pořád vypadají sexy) generace žen, jež nikdy neměly plnohodnotný
vztah. I obyčejná jarní procházka pro ně znamená tak mnoho. 

Reklama

….

26. března začala v Brně, v Domě pánů
z Kunštátu, prapodivná výstava: Hermovo ucho . Zde se výstavním exponátem
stává právě zvuk. Je věru těžké vystavit fyzikální jev, takže se přece jen
můžete nadít všelijakých strojků a technologií, jež se zvukem a jeho vnímáním zabývají.
Průřez světovou špičkou vskutku reprezentativní. Stelarcovým extrémnostem (zde
záznam /v/operace dalšího ucha do jeho paže)….hmm, skvěle, po česku srandovně,
kontrastují „aparáty" dua Daněk/Rozbořil. Zvuk jako masivní atak, na který jen
dvě stávající uši nestačí, versus zvuk jako hra. Jak to slyšíte vy? 

….

Hned po vernisáži začal první koncert mezinárodního
festivalu Expozice nové hudby . Viděl jsem jen páteční koncert, na kterém se
představila dvě tělesa zastupující Berlínskou scénu.

O Berlínu se mluví a píše. Vře to tam, každej tam jede i ten
Tony Ducháček: „Za cestu dáš kilo, když se vrátíš, dvě…". Dramaturg festivalu
Jaroslav Šťastný mi nedávno právě z Berlína psal, že má podobný pocit a že
za těch pár týdnů co tam byl, nestihl zdaleka všechno co by (alespoň ve svém
oboru, tj. současná „vážná" hudba) měl. Do Brna však přivezl projekty onačejší.
Žádné zvukové experimentování ve smyslu napínání k hranici snesitelnosti
posluchačova ucha (dvou) či materiálů, ze kterých jsou vyrobeny nástroje.
Toto je, zdá se, již dávno pryč (maně mi pluly hlavou Knížákovy destruktivní
experimenty, kdy trpěly gramofonové desky – s tím jako dj nemůžu souhlasit!).

Jak trio Phono-phono  (kytara, flétna,
piáno), tak duo klarinetistů The International Nothing, zvukové dění s rozvahou
a nejvyšší citlivostí a koordinací všech „jen"nabízeli. Nevnucovali.
Dlouho
jsem hledal vhodné slovo pro tento zvukově ekologický přístup a na závěr
koncertu na to přišel – ohleduplnost. Posluchač už není brán jen jako bezmála
rukojmí pro co možná nejztřeštěnější nápady tvůrce-výstředníka (zase ten Knížák
se mi tu vnucuje, asociací nemilou). Je to generace mladých, klasicky vzdělaných
hudebníků, jež nic nebere samozřejmě. Prostor Barokního sálu, především první
Phono-phono improvizačně ohledávali a naplňovali šumy, klapoty a tóny svých
nástrojů, ne tak aby ohromili, ale aby svoji metodu v pokoře nabídli. A
byli pochopeni.

repro foto: www. enh.mhf-brno.cz : Phono Phono

….

Ten stejný večer slavil ART devadesáté narozeniny. Kdo nikdy nebyl
v brněnském legendárním artovém kině a myslí si, že zná Brno…mílí se.
Slavilo se promítáním krátkým filmů a ovšemže muzikou. Hrál kamarád a generační
druh dj Liquid A, a šlo mu to. Zadání bylo – filmové melodie. Když jsem se šel
na něj kolem desáté podívat, pěkně se to rozjíždělo a za deset minut
dvanáct už stáli u dveří policisté a dívali se na hodinky. Akce byla nahlášena
do dvanácti. Tentokrát se ukázalo jak je vnímání zvuku ambivalentní. Uvnitř mladí, ale i důstojní padesátnící (zástupci BKC – těm to "patří") křepčili jak řek Zorba, zatímco dozvuk se nesl po celé Cihlářské ulici a tak mnozí její obyvatelé slyšeli
filmové melodie aniž by měli rádi film.

….

Zásah samotný jsem neviděl, ještě jsem totiž spěchal na
Flédu, kde byl další díl velké party Break beats. Kromě zahraničních hvězd (
kdo by to ještě před pár lety řekl, že na Štefánikově člověk uvidí Matrixe,
hmm) hrál Sayko. Kdo čte občas tento blog ví, že mám jen několik témat, které
zde recykluji. Pár zajímavých článků z Gurdianu, sem tam nějaké to výtvarno,
Tonny Wilson a Sayko.

Jeho páteční set byl opět o něco tvrdší než když jsem ho
viděl před třičtvrtě rokem. Sayko, dle mého, náš nejlepší dj, však nepřidává na
důrazu jen proto, že „tak se teďko hraje", jeho pohnutky jsou jiné. Snaží se
posunout dynamiku a hutnost soundu (ze nemůžu použít slabé české: zvuku) kam
až to lze. Ne proto aby ohromoval, ale – zkrátka a dobře – aby bavil. Jeho nervní
projev a povzbuzování tanečníků je pověstné. I v pátek bušil pěstmi do
vzduchu a kýval se do rytmu i při hledání desek v kufru.

 

repro foto: www.fleda.cz -Dj. Sayko

 

Kdo ho neviděl, netuší jak jinak lze prožít večer. Fléda byla
opět plná a drum´n´ basse ještě dlouho nebude mrtvý. Drží ho při životě djové
jako je Sayko. Přidávají více basů, více hukotu (s uvozovkami i bez) kompenzované cinkáním výšek,
v krátkých či delším intermezzech. Pro mě je to pořád styl, spolu s prostornějším break beatem, který tenzi doby vystihuje, a
popisuje, nejlépe. Ostatně, hrál jsem na Flédě minulou středu a právě d´n´b desky
fungovaly spolehlivě nejlépe. Dávám je dohromady se starýma rockovýma a rock´n´rollovýma
věcma a pro sebe jsem si tak definoval nový styl: break´n ´roll.

….

Dcera právě sedí v autobusu do Holandska aby se tam
s několika spolužáky z brněnské waldorfské školy předvedla s jakýmsi
programem pro Utrechtskou školu podobně waldorfského zaměření. Chtěla k tomu
nahrát nějakou typický českou muziku. Prošel jsem tedy archiv, vytáhl  Smetanu (Vltavu – jak jinak), lidovku Pod
šable, pod šalbe, Wericha, The Tchendos (break beat jak sviňa! a český!) Šlitra, Gotta, Garáž, Mišíka, Kubišovou a Jakešův
projev:„Třeba taková Zagorová, je to šikovná holka…" a dal jsem
to dohromady…
Tož těm našim děckám držím palce. Naštěstí jen málo Holanďanů umí
česky. A možná si ani nevzpomenou že ten Černý, co si dělá srandu
z jejich možného, enviromentálně-politického, vývoje (zatopených minaretů) je vlastně Čech.
Tož tak.           

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama