Reklama
 
Blog | Roman Zelenák

O fotografii a intimitě

Pro každý příspěvek zde se snažím najít nové téma. Minule jsem se soustředil na nával jarních fotografických akcí a dnes – musím pokračovat. I když je i v jiných oborech v Praze (a v Brně – což jsou města která mám šanci trochu sledovat) nabídka přeplněna – fotografie, moje médium z nejoblíbenějších, si vynutila i druhý článek.

 

Ve středu 22.5. v pražském Domu fotografie zakončili sérii přednášek našich předních autorů doprovázených teoretiky. A vybrali opravdové stars oboru. Antonín Dufek z Moravské galerie v Brně a Jindřich Štreit (ze Sovince).  I když jsem čekal jen známá fakta a známé fotografie ( i na ty došlo, jistě) přesto má význam chodit i na takovéto dopředu předvídatelné akce. Dufek se po přehledu svých publikací a výstav které od šedesátých let v Brně udělal, dostal k osobnějšímu vhledu a ke svému objevitelskému setkání s fotografem Janem Svobodou. Mluvil o tom jak neuvěřitelně těžké je dostat jedno jediné nové jméno do již napsaných a beze změny memorovanýcvh dějin umění.
Svoboda, originál ve všem co dělal, si zařazení do řady velikánů naší fotografie zaslouží. Dufek to ví již dávno. Já o tom přemýšlím od doby kdy jsem pár fotografií, z pozůstalosti kterou MG spravuje, vídával sem tam na nějaké přehlídce v Brně.

Dufek ovšem spěchal na spoj a na řadu přišel Jindřich Štreit, který nebyl vybrán náhodou a do počtu. Antonín Dufek (zvaný Štreitem a kolegy z branže Tony) připravil první Štreitovu průlomovou monografii – Vesnice je svět z jeho doposud nepřekonaných fotografií ze Sovince a okolí.  A o ní Štreit také mluvil nejvíce.
V sedmdesátých letech si uvědomil, že tento zapomenutý svět, který si žije sám pro sebe, svázaný pravidly vzájemné blízkosti a pomoci, ale na druhé straně definován izolovanosti a všudypřítomnosti alkoholismu, nikdo z jeho generace fotografů nezaznamenává.
Jako vesnický učitel měl (dnes zpětně viděno je vše bezmála samozřejmě a logické) k citlivému vhledu do tohoto prostředí skvělé předpoklady.
Ředitel jednotřídky v Sovinci, do vyhazovu (za známou aféru s výstavou fotografií ze schůzí a cvičení CO, jen chvíli nainstalovanou na Štvanici) a posléze jako dispečer v družstvu v sousední vesnici. Po propuštění z vazby „za fotky“ už nemohl ani vstoupit do své školy a tedy „negativně ovlivňovat děti“.
Tato dokonalá a důvěrná znalost jednotlivých osudů, vazeb, dennodenní přítomnost mezi lidmi které nejen fotil, dala nakonec zapomenout na fotoaparát a vznikla série fotografii v něčem jedinečných. Intimita, smutek a pravda (musím to otřepané slovo použít, nedá se jinak) života tu je přítomna jako u nikoho jiného, v poválečné naší fotografii. A humor. Tomuto všemu, čechovovsky marnému, se lze, navzdory vlastní tísni při uvědomění skutečných vztahů mezi těmi často nuznými lidmi, když ne smát – pousmát v naději, že můj život je o něco důstojnější. Když přestanu s tím pitím.  

….

Reklama

Ten stejný večer v Trafačce – jedu i když je zima přes celé město několik čtvrtí na kole, které zlobí, protože po Štreitovi člověk nemůže jen tak domů pustit si televizi, že. A ouha i zde fotografie – jen ale úplně jinak. Robert Houzar – Anthropocene.
Generace, skoro dvě, uplynuly a mladí (Houzar 1975) už vidí spíše celkovou atmosféru, určující fenomény, kulisy toho všeho kolem, nikoli člověka, ten je možná sem tam fragmentárně tušen ve spleti výseků, ulic, architektur, řezů, vrstvení, znásobení lamp a semaforů. Výsledná změt je nejprve zahlcující a na druhý pokus prohlížení i vysoce stylizovaná a výtvarně grafická. Člověk tu však není.
Autor možná chce říci že moderní megapole je světem určující pravidla sama pro sebe, nikoli pro jednotlivce, jeho pohodlí, jeho citové či partnerské vyžití. Jde už dávno o kulisu civilizace zahlcující sama sebe.
Je těžké porovnávat sociální dokument Štreitův, Holomíčkův apod. s tímto současným viděním, kde je fotografie jen výchozí medium. Po zmáčknutí digitální spouště (nebo telefonu, i z toho autor vychází) jsou obrázky načteny, manipulovány (počítači a programy určené právě na manipulaci obrazu) a sestaveny. A výsledek je v podstatě vždy tisk. Velkoformátový, efektní. Nad jednací stůl pojišťovny v zasedačce se to bude hodit. Ale ti mladí za to nemůžou. Život ve městě v podstatě takový je.

Že je tu jistý trend vyhýbání se přímému střetu s člověkem, mi potvrzuje další minulý týden otevřená fotografická výstava – tentokrát v Sudkově ateliéru na  Újezdě. Další mladé jméno Michal Šeba (1980) a další velmi výtvarné a velmi zadumané fotografie bez lidí, jen odraz jejich přítomnosti – tak jako se odráží zářivky v oknech, kterými je vidět do přírody za nimi. Nocturnalia.

….

Na druhou stranu, jen pár dnů před tím byla v Městské knihovně otevřená velká přehlídka současné české fotografie, kurátorovaná Vladimírem Birgusem – Vnitřní okruh v současné české fotografiii, si podobné, tj. zaměření na věci ryze osobní, vzala za téma.
Portréty. Rodinné a generační vztahy. Persona a její nejbližší určující okolí. Velké ověřené jména (Hanke, David, Bromová) a mnoho dalších mladších nebo ještě studujících.
U každého portrétu či série osobní promluva autora. Kořeny, příčiny, dojmy a záměry proč  a jak. Birgus nakonec každého autora přemluvil i k nějaké reflexi o svých snímcích do katalogu. Takže jak je to?
Bojí se nadcházející generace mravenčí neviditelné práce na získání důvěry s případným objektem svých fotografií?  Nebo je tu průběžná stopa nutící vždy určitý počet z generace k zachycování intimní přítomnosti našeho bytí?  Musím říct že jsem spíše skeptik.
Mnoho ze zde přítomných autorů si ono osobní zjednodušuje. Objektem jsou si sami sobě. Někdy je to na místě, někdy logické, jindy jistě z nouze cnost, jindy úplně špatně a možná jen jako pokus.

Jednou z oněch mladších je i Barbora Bálková (1978), která jen před pár týdny otevřela výstavu v agilní malé galeri Fotografic. I tam vystavuje subjektivní portréty sebe sama. Vždy naaranžované do memorabilií odkazující na rozhodující momenty ze života svých  babiček.

Co na mě v Městské knihovně zapůsobilo nejmohutněji nebyly fotografie ale videomontáž ze  stažených (zcizených?) momentek tváří z netu. Daniel Poláček – WebSADfaces.
V tomto projektu se autor dostává na samou mez tohoto fenomenu. Svět internetu nabízí skutečně wwwše. Fotografie prázdných tváří tupě zírající do obrazovky svých laptopů snímaných webovou kamerou. Lidí jež se zoufale nudí, zoufale sami, hledají jakékoli povyražení, „seznámení“, exibici… Toto je skutečný obraz pekla. Konec všeho lidského.
Humanita, ve smyslu osobní, hřejivý, sociálně kontaktní, zde tvrdě a nekompromisně naráží na nehumánní technologický svět. To že to druhé může zprostředkovat to první je největší omyl posledního desetiletí. 

….

Jenže zpět cesta není.
V Brně, v Moravské galerii, Rudolf Koppitz, ten starý germánský (tedy promiňte rakouský) estét, měl to štěstí že žil ve světě ve kterém byl člověk buď živý nebo mrtvý. Nic mezi tím – žádní  webový zombies.  Těla které jsou na jeho snímcích jsou stylizovaně ladná a vyjadřují manýru a naivitu doby. Doby kdy  prudérnost byla velmi užívané slovo. Snad i proto když hledal mužský model – použil raději sám sebe. Takže všechno v pořádku. Také fotografie.

A v Praze, v Rudolfinu, Carlos Relvas. Ještě o něco blíže starým dobrým časům a době kdy se ještě ve fotografickém procesu mnohé vynalézalo za pochodu. Měkce kreslené mírumilovné záběry lidí i zvířat, stejně jako lodí v přístavech.  Podobně technicky dokonalé, podobně lidské a podobně nostalgické. Objekty věčnosti. Takto svět už nikdy nebude vypadat.

Přeji všem pěkný den.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama