Reklama
 
Blog | Roman Zelenák

Norman McLaren a Ivan Blatný / Dva světy II

Dnes zkusíme zabrousit i do jiných než čistě výtvarných vod. Nejprve krátké animované filmy Normana McLarena. Bio Ponrepo připomělo sté výročí jeho narození. Tím druhým světem o kterém chci dnes psát  je jen a jen na fabulaci každého čtenáře - svět slov - svět básníka. V tomto případě Ivana Blatného. 

Pražské Bio Ponrepo má v květnu a červnu nabitý program. Mj. přehlídka Věry Chytilové, finská nová vlna šedesátých let, profil Miklóse Jancsó nebo variace prvních hororů na Kabinet dr. Kaligariho a tak by se dalo pokračovat. Mezitím se i jeden večer promítala série animovaných filmů Normana McLarena k připomenutí jeho letošních oslav – sta let od narození. Tyto, jak čtu, jeho rodné Skotsko a s tvorbou spjatá Kanada, berou velmi vážně.
Jak to u klasiků bývá, každý o nich mluví a málokdo zná jejich dílo. Do minulého čtvrtku jsem na tom byl stejně. Díky Národnímu filmovému archivu jsem o něco chytřejší. A opět jsem si ověřil že u nejlepších tvůrců posouvajících vědění, vhled do společnosti a citlivost k nesnadným tématům, nechybí humor.

Už v prvním filmu Zahajovací proslov Normana McLarena (k filmovému festivalu v Cannes v roce 1960) se vše projevilo naplno. Místo teoretické nudy klaunský skeč. Tedy ona ta výpověď tam nakonec byla – jenže ke slovu se McLaren vlastně vůbec nedostal. Neposlušný mikrofon se vždy, když chtěl McLaren něco k publiku pronést, od něho odtáhl, jakoby jeho předurčení, tlumočit a zesilovat slovo, je to poslední co od něj můžeme čekat. Oživnutí předmětů, vládnoucí vlastní vůli, je vůbec častým McLarenovým motivem (rostlinka, židle).

McLaren byl průkopník – nevěřil zaběhaným schématům, přicházel s novými technologickými postupy, pracoval dokonale se zvukem a střihem. Některé jeho ruchy by udělali radost dnešním tvůrcům pro něž je laptopový lupanec základ. McLaren na těchto elektronických poruchách stavěl své krátké filmy už před šedesáti lety. Dodnes jsou fascinující.
Zahajovacím projevu se mluvčí znovu a znovu snaží mikrofonový stojan znehybnit, uklidnit, ale ten se vždy z otěží nějak vykroutí. Zoufalý řečník najde jediné řešení – psané slovo. Vlastně se vrátí o jednu epochu zpět.

Reklama

Návod i pro nás – v éře kdy se sdělení již dávno stalo součástí technologie a jen stěží jej lze od něj oddělit (viz můj blog, který je bez použití nějakého pc na mojí a jiného na vaší straně nerealizovatelným, vlastně neexistuje). Technologie jež původně měla sloužit jen zprostředkování, znásobení, dnes určuje samotnou formu, zprve, později více a více obsah.  

Padesát čtyři let starý McLarenův film je i dnes návodně nadčasový.

Právě v těchto dnech řeším nefunkční starý mobil a přemítán o naskočení do nové generace dotykových přístrojů připojených k internetu. Nevím kdo vymyslel termín – chytré. Nabízejí jistě více funkcí, až, díky online režimu, množství nepřeberné. Jen tohle: jsem jediný (a poslední na planetě) komu se zdá tato nabídka nekonečného kontaktu (a s čím vlastně!) tak trochu ďáblova?

Tvůrci, jako byl i Norman McLaren, se vždy vrací k tomu podstatnému co je v člověku kdesi hluboko v základu. Lidství versus agrese, vůle ke sdílení versus obava z nepochopení a podobně. Stále totiž nevíme, nebo si alespoň nejsme jisti (viz. debata kolem knihy Digitální demence), co s námi nové technologie udělají. S námi, tím myslím – naší schopností komunikace. Bezprostřední, tj. bez technologického prostředníka. A určitě zahýbají s našim sociálním statusem. Můžu si dnes na večírku MF, kam jsem pozván a kde „budou všichni“, dovolit vytáhnout z kapsy tu starou plečku?        

     ….

Jedno řešení tu je. Řešení které přijal Ivan Blatný. Žít mimo „normální“ společnost. V blázinci.

Minulý čtvrtek se v divadle Na zábradlí křtila kniha Martina Reinera Básník. Reiner se Blatného životem zabývá třicet let. Je jasné že takto dlouho sbírá materiál jen ten kdo je Blatného osobnosti opravdu fascinován. Navíc je jeho tvorba spojena s Brnem (možná že my, Brňáci, chceme svého genia – co na tom že je to básník). Co na tom že byl (na rozdíl od Reynka) opravdu zapomenut. Nemůže za to jen minulý režim, i když v obavě před ním zůstal Blatný v roce 1948 v Anglii. Přece jen – „seriózní“ literární věda se obvykle nezabývá autory, kteří se dobrovolně (o tomto rozhodnutí si slibuji více dozvědět četbou právě této knihy) nechají zavřít do psychiatrické léčebny.

Ivan Blatný rozhodně nebyl blázen, možná jen jeho citlivost vůči příkořím světa byla větší než je u populačního průměru. V každém případě žil desítky let v chráněném prostředí různých ústavů, naposledy v Ipswich, kde jej, více méně, ošetřovatelé a pečovatelky, respektovaly a některé dokonce shromaždovaly jeho básně psané v (pro ně) nesrozumitelném jazyce na nekonečné pruhy toaletního papíru. Zde i zemřel. Zrovna v době, těsně po naší revoluci, kdy došlo k navázání přerušeného kontaktu. S rodinou i „odbornou literární obcí“.

Pamatuji jak v ranných devadesátých letech běžely v brněnském rozhlase první reportáže z návštěv v Anglii. Také začaly vycházet první soubory veršů. Sbírka Stará bydliště je pro mě důležitou knihou. V roce 1992 zjitřila můj tehdejší životní smutek natolik – že jsem se oženil.

Každý to v sobě máme: strach ze samoty, nemožnosti komunikace. Tíže času jež se – časem – jen zhoršuje. Nejistota zda jsme udělali to pravé a spíše jistota že nikoli. Stesk po starých nadějných časech svobody a mladosti, atd. atd.

Blatný, nezpochybnitelně výrazný talent tehdejší, válečné a poválečné silné básnické generace, si dle Reinera užil rozkoší všeho druhu dosti. Mladý a, dle mnohých velmi pohledný, básník měl úspěch u žen, i kritiky. Stejně jako Nezval, nebo jemu blízký Kainar, byl součástí tehdejšího bohatého kulturního života a úspěšně těžil, u žen především, ze svého sociálního statusu (dnešním slovníkem). Okamžik kdy o všechno tohle přišel musel být drtivý. Nadějné literární vyhlídky, spokojený osobní život, rodina. Věru, je o čem přemýšlet a o čem číst.

Reiner na křestu tvrdil že nynější podoba knihy, 600 stran, je nejméně o 150 stránek „tenčí“. Korektoři a spád knihy tomu tak chtěli. Věřím že rozhodování co nechat a co už je marginálie bylo těžké.  

Minule jsem tu psal o Reynkovi. Pro něj omezení zvenčí přineslo určitě utrpení fyzické a radikální zhoršení rodinné situace. Přesto se jeho tvorba, všemu navzdory, vzepřela a dosáhla vrcholu. Umělecká výpověď získala autenticitu a hloubku jež nám dodnes přináší úlevu. Jak tomu bylo u Ivana Blatného bude asi pro vždy tajemstvím a nejsem si jistý že to může kdokoli, mimo něj, poctivě osvětlit.

Knihu Básník si přečtu, přesto si troufám tvrdit, že to jak se Blatný rozhodl – tj. stáhnout se ze světa a zůstat jen sám se sebou a svým psaním, není čin zbabělce ale vědomé čelení osudu. Byť ovlivněné nepříznivou politickou situací poválené Evropy. Jiného člověka by to zlomilo. Básník je však vždy sám. Co ho posiluje je jazyk, slova. Lze je do nekonečna variovat aby vydala nějaký smysl. K tomu potřebujete jen noční klid a své přemítání a konečně – ten papír a tužku. Ivanu Blatnému to vystačilo přes čtyřicet let. Komunisté se svým „na věčné časy“ nevydrželi ani to.

                

    

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama