Reklama
 
Blog | Roman Zelenák

Několik poznámek k fotografii

V souvislosti se zprávou že Kodak končí se mi skládá několik dalších asociací k napsání blogu. Fotografie a fotografování je stále fascinující. Nemyslíte? 

V Brně je už nějaký pátek v Pražákově paláci větší výstava z depozitáře velmi hodnotné sbírky místní Moravské galerie – fotografie jsou zde cyklicky prezentovány pod různými úhly pohledu a tato poslední výstava je zaměřena  na první půlku 20. století. V této době, jak ví každý, se ve fotografii dělo mnohé. Technologicky už šlo o vyspělé médium – od roku 1839, kdy vznikly první daguerotypie se fotoaparát dostal, bezmála, do každé rodiny.

Ostatně i ten Kodak k tomu přispěl nemálo.
Jeden z mích prvních aparátů byl dědečkem darovaný harmonikový Kodak, zakoupený někdy ve třicátých letech. I po padesáti letech fungoval (tedy když jsem s ním v ranných osmdesátých létech zkoušel fotit a bylo tehdy snadné sehnat i filmy do něj) a navíc vypadal skvěle. O nějakém vintage retro stylu jsem tehdy neměl ani ponětí, ale přesto mě to připadalo bezva. Hm.

Den na to vidím v ČT reportáž o klubu mladých nadšenců do dírkových kamer na Filipínách! Používají principu camery obscury a jakékoli nalezené plechovky či krabičky maličko upraví a .. fotí. Reakce na to že „foťák“ má každý v mobilu? Možná. V každém případě je s focením takto – tj. sám sebou zhotoveným „přístrojem“ – větší zábava. Přece jen ono čekání na to co z toho vyjde – až se film vyjme, nazvětšuje, vyvolá, osuší….je s tím spousta práce a každá jedna fáze nějak do procesu může šťastně, nebo naopak, zasáhnout. Ha, zdá se, že Filipínci mají dosti trpělivosti. Při výrobě kamer seděli ovšem všichni ti kluci kolem dokola na bobku a leštili „čočky“.

Asi tak jako to dělal náš tichý genius somráckého vyloučení ze slušné společnosti Miroslav Tichý z Kyjova. Provázek se rozhodl, že je to téma na divadlo a minulý týden uvedlo premiéru Tichého Tarzana. Zatím jsem neviděl – Tichého hraje Hloužková. Tak nevím. Prý je to skvělé.
 
Návrat k analogu je ovšem všeobecnější. V Živlu (nebo to bylo v Respektu?) článek o nadšencích do Polaroidu (ten zkrachoval již dříve –ale materiál prý lze pořídit) a v brněnském Domě umění byly k dispozici brožurky výrobce plastikových potvor Lomo – tedy jeho nástupce. Dříve ten nejlacinější foťák z Ruska s plastovou čočkou, jaký mohl před třiceti lety vyhrát pionýr na táboře když si pěkně ustal v chatce a měl nejvíc bodů…nyní cool vychytávka pro novou generaci, jež o chatce v táboře pod dohledem věčně ožralých  soudruhu vedoucích marně sní. Dle katalogu můžete mít několik barev, objektivů, brašen atd. atd. – navíc výrobce zaručuje, že okraje budou v každém případě rozostřené, barvy divně rozplizlé a když budete mít štěstí – film se při posouvání pěkně odře – paráda! Ceny ovšem taky parádní.

Co by tomu všemu řekl Funke! Fotografie z brněnské výstavy v Pražákově paláci jsou kompozičně dokonalé, sociálně mířící k podstatě věci, černá a bílá jsou významově použité tak jak káží zákonitosti moderny (na než ovšem byl Funke machr), světlo osvětluje nádherné mladé tváře, které netuší že vše skončí v peklu druhé války.
Procházíte výstavou, jedna známá fotografie za druhou, a říkáte si: je to asi to zatím nejprůkaznější medium jak zachytit realitu.
Za těch stosedumdesát let jsme se již naučily s ním zacházet. I když tu máme – polovinu té doby film a polovinu poloviny i video – nejsem si jist zda s nimi už umíme. Držím palce všem jež se o to snaží. Držiteli Chalupeckého ceny za loňský rok také.
Totiž fotografie – díky omezení informace na jeden okamžik, jednu situaci – tak může, ve svém zjednodušení a v podstatě informační deformaci zobrazovaného – postihnout daný jev hodnotněji a významově obsažněji. Je to asi její největší záhada. Jakoby se realita tímto odrazem na jeden kousek filmu, papíru, potvrdila. Tak to přece bylo.

Reklama

Můj oblíbený Martin Parr – nejen že fotí, to co nikdo jiný nepovažuje za vhodné a důstojné, ale navíc shromažduje. Nyní vystavuje nalezené fotografie pro byvší media, které před otištěním byly všelijak upravované. Před nástupem photoshopu – nástroje se mění – nutkání pozměnit realitu k utilitární potřebě nikoli.

Ve stejné galerii, Open Eye gallery v Liverpoolu, je vystavena i kolekce divnýho týpka – Richarda Simpkina, který celý život otravuje celebrity kvůli společné fotce. A není sám, že. Neuvěřitelné.

Máme tu dvojí, a úplně protichůdný, výklad fotografie. Zatímco Martin Parr (jak svými snímky autorskými tak svým hledáním a nacházením již vyfotografovaného) se snaží realitu, tak jaká je, tj. nevzhledná, nemilosrdná ba krutá – dokumentovat. Vypovídá o nás, potažmo šírších vazbách ve společností, nepříjemnou pravdu.
To lidé jako Simpkin (který začal jako kluk a nyní už má pěknou sbírečku 2000 snímků!) pochopili význam fotografie doslovně jako důkaz že záběr na ní je potvrzením i okolností dalších – například známosti, když ne rovnou přátelství, s někým hodně ale hodně slavným.

A s touto bombou na závěr dnes končím, říkají v Top Gearu.
Já mám ovšem své ustálené –  tož tak.   

 

repro foto Guardian.co.uk - Richard Simpkin

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama