Reklama
 
Blog | Roman Zelenák

Na co se to vlastně díváme? V roce 2014.

Konec roku svádí k celkovému hodnocení. Dobrá. Alespoň tím trochu doženu moji absenci zde. Nejdřív pár poznámek k divadlu. I když o něm stabilně nepíšu, několik posledních zhlédnutých představení mě ponouklo. Poté, jak jste u mě uvyklí, několik výstav. Tentokrát Praha, Brno a Vídeň. Na závěr knížka, od Ježíška.   

Když jsem před několika týdny viděl Cizince na Zábradlí nebyl jsem si chvíli jistý kdo vlastně hraje hlavní roli. Výpověď hlavního hrdiny si protagonisté hry předávali. Dlouhé monology vyprávěl chvíli ten či onen stejně oblečený herec. Černý oblek, bílá košile se výborně hodí. Anonymizuje a zároveň vyjadřuje intelektuální zařazení. Stejné jako ve Zlatých šedesátých? Ano. V tomto slavném představení „brněnského“ souboru Zábradlí je stejná kostýmní šarže i sjednocující gendrově.  

Pár týdnů na to přímý divadelní přenos z Londýna, kino Aero. Většina publika tvoří pražští expati. Nás pár domácích se chvíli snaží pochytat manchesterský přízvuk, potom beru zavděk titulky. Představení souboru DV8 Physical TheatreJohn, je brilantní kombinací pohybového divadla a – vyprávění?! Těžko napsat že jde o současný tanec tak jak si jej vybavujeme když se chystáme na něco do Ponce… (i když všichni zúčastnění musí mít obrovské zkušenosti z této oblasti) je to spíše pohyb a jeho nadměrná exploatace při podobně neustávajícím proudu slov. Ten líčí osud, neradostný. Od nefunkční rodiny, otce násilníka, matky závislé na drogách, kterou najdou synové po pár týdnech mrtvou doma…po nevyhnutelné důsledky – kriminál, života na ulici (a střídání partnerek jejichž křestní jména končí na …a).
Kombinovat obé, tj. pohyb a mluvu, v tom nadmíru rychlém a jistě i namáhavém rytmu je, pro mě, nové a musím říct – strhující. Příběh hlavního hrdiny ovšem přebírá s každým novým obrazem, a posunem skvěle vyřešené scény na točně, jiný herec. Tady asi byl důvod ke změně protagonisty – nutnost se přece někdy nadechnout a …jet dál.        

Divadlo Letí (Švandovo divadlo): Vzestup a pád pana B. Tři herci, jeden osud a trojí proměna. Zde lze výměnu dovodit radikálními změnami v osudech hlavního hrdiny – podpořené zatmívačkou. Ale přece jen – není těchto výměn a paralelních sdílení jednoho osudu na jednu postavu, jedné hry, příliš?
Chápu že to pro celý soubor je demokratičtější, ruší se hlavní a vedlejší role a my nemusíme přemýšlet jako by to vystřihl ten či onen lépe něž právě jeden jediný (často obsazovaný). Také se nemusí jeden učit celý text v kuse…
Snad se tato inscenační manýra přes naše (a jak vidno i zahraniční ) podia přežene a nestane se v brzku avantgardou hrát jako doposud. Jeden herec – jedna role (až do konce představení)!    

Reklama

….

A nyní k těm galeriím a výstavám: 

Jak to bude s Národní galerií a co řekl pan nový ředitel a co na to ministr kultury si přečtěte jinde. Tohle je blog o nepodstatných věcech.

Například Martin Frič vydal knihu jak to vidí s českým současným uměním (přesněji: Současné umění Očima Martina Fryče). Martin Frič, tedy kdo není z Prahy, pár poznámek. Je to člověk, který chodí po vernisážích a fotí a poté aktuálně sdílí na svém FB. No a? Řekl by nezasvěcený. Ve skutečnosti není prakticky možné jít na jakoukoli vernisáž v Praze (a je jich do týdne klidně dvacet, třicet ) aby tam Martin Frič nebyl. Tak i já jsem se dostal na společné foto s ním. A to stihnu tak čtyři, pět týdně (na Vltavě v rozhovoru Karla Oujezdského s Fričem – mluví i o osmi vernisážích denně!!)…zkrátka M.F. je fenomén. Nedávno mu už mladí zasvětili jednu místnůstku na Kampě při přehlídce uměleckých škol. Místnost byla vylepena stovkami fotek alá Martin Frič + jeden, jedna, dvě….
Je jasné že při křtu knihy (v nové krásné Chemistry gallery – přestěhované jen za dva rohy ve stejné budově Orca v Holešovicích) bylo narváno. Proč o tom píšu? Bude ta kniha přínosem pro poznání současné české výtvarné scény? Asi ne. Ale pro to jak to nyní tady chodí je všechno tohle balábile kolem příznačné. Je důležité být viděn. Dávat o sobě vědět. Prací? Tvorbou? Ne – fotkou na facebooku.
Na druhou stranu jde o výběr devadesáti pěti současných umělců, jejich profilů. Možná že tento výběr laika (dle rozhovoru vyplývá že se živí jako personalista) bude to správné doplnění celkového obrazu domácí scény.
Už tu máme Jiřího Přibáně. Právník a vysokoškolský pedagog je díky svým článkům, předmluvám výstav, katalogů, a i knihám (tj. k současnému umění) brán jako seriózní a respektovaný hlas teoretika.
Pro mě to znamená jediné: budu si dál psát jak se mi libí, i když jsem ty dějiny umění nedodělal…  

….

Z posledních výstav však prosím nepřehlédnout – Giovanni Battista Piranesi v Clam Gallasově paláci. A jen naproti, v Městské knihovně, Milan Grygar. I když jsou oba z jiných světů, a stolet, můžeme o obou mluvit jako o fanaticích práce a řemesla.

Zatímco Piranesi, před tři sta lety, klasickou technikou leptu na stovkách a tisících vedutách, spodobnil starou slávu Říma, tehdy znovu objevovaných památek. Grygar, již od šedesátých let doposud, se stejnou precizností v provedení jako Piranesi (jen jinou technikou), zachycuje své vize světa. I, s grafickou tvorbou zdánlivě nesouvisející, zvukovou stránku. Už podruhé v tomto roce (po výstavě Vivat musica ve Veletržáku) tak můžete vidět filmový záznam akce z roku 1972, kdy Grygar rozhýbává různé hračky či kolečka, předem namočené v barvě aby po jejich kinetickém zklidnění zůstaly na podkladu stopy jejich pohybu – obraz.

Grygar je další z řady umanutých českých abstrakcionistů. V Městské knihovně mají pro ně slabost. Nedávno tu byl Jan Kubíček (svoji výstavu připravoval pro svou preciznost a neústupnost ke kompromisům tak dlouho – až se jí nedožil) a před pár lety tu byl i Zdeněk Sýkora (ten dokonce musel pro výpočet křivek, které maloval, nic na jeho obrazech přece nemohlo být náhodné, zaměstnat studentku, asistentku, svoji budoucí ženu). Grygar, jako každý malíř po Malevičovi, bojuje s odkazem černého čtverce. Zasahuje do něj skoro neznatelně. I tenká linie jiné barvy však naruší plochu a znejistí převládající dojem marnosti. Když se rozhodne pojednat plochu jiné barvy jde o nátlak na vnímání divákovo tak silné, že si nedokážu představit mít jeho plátno v obýváku (ne že bych ho nechtěl, jen bych byl asi nucen tu místnost přestat používat).

Přesto je skvělé, že stále je platné – pro umělecký výraz dokonalé, a dokonale pracné, provedení. Ne že by rozevláté malby Jakuba Špaňhela pojednané silnou štětkou neumožňující detaily (dle rozhovoru s malířem v Art and Antique: hotové i za pár minut) byly méně účinné – naopak (další výstava roku v brněnské Vaňkovce, vlastně promiňte – nově Galerii Richarda Adama), jen ta dlouhodobá mravenčí práce má přece jen něco do sebe.

….

A v Domě U kamenného zvonu je Josef Váchal – ale to už každý viděl. Umanutost je možná základní vlastnost výtvarného umělce v českých zemích. Když člověk vidí ty typy písem a všechny ty olbřímí tisky knih které Váchal sám a jediný vyřezal, poskládal, vytiskl, svázal…neprodal…je mu jednoho líto. I když se můžete utěšovat že věřil v jinou spravedlnost než pozemskou.

Váchal tvořil v jiné době. Ano, jistě, vše bylo jiné a spiritizmus byl brán jako celkem seriózní koníček, ne-li přímo věda. Dvě světové války však s lidskou vírou v další dimenze (a v umění) přece jen zatočili – směrem ke značné skepsi.

….

Uvědomíte si to dobře když na vlastní oči prozkoumáte vytrácející se lidské postavy Giacomettiho. Nyní stačí zajet kousek vedle, do Vídně. V Leopold museum, v MuseumsQuartier, je celé patro těchto existenciálních váhavců. Kromě tří nadživotních ženských postav, jež svým charakteristicky neurčitým způsobem vítají návštěvníky výstavy ve vstupní místnosti, je většina Giacomettiho plastik velice malých. Jsou to spíše modely než hotová díla a přece i přes tuto titěrnost jsou dostatečné. I proto má příznivec umění své oblíbené, z katalogů naučené a slavné výtvory, vidět „na živo“. Kvůli měřítku. Z doprovodných materiálů se ovšem také dozvíme že sochař měl v Paříži velmi malý ateliér, kterého se držel celou dobu, i když si později už mohl dovolit větší. Giacometti svým hrdinům přidává alespoň pořádné podstavce, někdy rovnou dva na sebe. Jakoby země, povrch na kterém se postava pohybuje byl také účasten. A je.

Jsou zde všechny známé plastiky. Mimo jiné i tzv. Zírající hlava.  Moje oblíbená. Tu je například možno (až nyní co jsem ji skutečně viděl) číst obousměrně. Je jedna prohlubeň svislá spíše nos nebo spíše náznak vlasů, tváře? Funguje to z obou stran, není jisté kam se hlava dívá, na jakou stranu je soustředěna. A je tenká – je to vlastně zhmotnělá kresba. Až zde vidíte, na mnoha skicách i olejích, jaký tj. bravůrní, byl Giacometti kreslíř a malíř. I kdyby zůstalo jen u těchto uměn – muselo by se s ním ve výkladu dějin umění počítat.

Je tam celý smutek lidstva, které si ani ve dvacátém století neví rady s reflexí vlastního bytí. Naopak si to (nejen těmi dvěmi válkami ale nechť si každý doplní sám, že) tento svůj status velmi zkomplikovalo. Umění které pravdivě vystihuje jak na tom člověk byl, zhruba tak v polovině 20. století – vypadá právě takhle.
Už je mi také jasné kde bral Olbram Zoubek inspiraci.      

  

/ „Gazing Head,“ by Giacometti, 15 3/8 by 14 9/16 by 2 3/16 inches, 1928, 

    repro foto: www.giacometti-stiftung.ch /

….   

Stačí zajít kousek přes nádvoří báječného areálu s uměním MuseumsQuartier do Mumoku (Museum Moderner Kunst) a podívat se na pohled místních kurátorů k dějinám koncepce moderního umění vůbec. Potěší že vedle Picassa, Brassaie a několika tuctu dalších velkých jmen je tu i náš Stanislav Kolíbal. To v oddílu zabývajícím se geometrií a architekturou. A další připomínka domova – model Müllerovi vily od Loose. Zkrátka Evropa, ta střední, byla a zaplaťpánbu zase je, prostupná a ovlivňující se.
Můžeme se nyní, na konci roku dohadovat jestli jsme na tom lépe než loni a jaký zákon se letos úspěšně ujal a který nikoli. Prkotina – dvacet pět let jsem opět součástí svobodné Evropy – tečka.

Ale přát si do nového roku, to ano: třeba takové galerie jako mají ve Vídni. Ale dejme tomu novému vedení NG trochu čas.

 ….

Když jsme u výkladu dějin umění. Ježíšek mi nadělil pěknou knížku – Na co se to vlastně díváme? Podtitul – 150 let moderního umění v cuku letu. Vzdělávací, zároveň zábavná, publikace od anglického autora Willa Gompertze. Pracoval mnoho let v Tate v Londýně (komunikace s medii) a před více lety jsem tu psal o jeho propadnutí stand-up comedy. Formou na stojáka, jak se u nás nevtipně překládá, se snažil bavit lidi i v souvislosti se současným uměním. To chápu. Jeho klubová vystoupení jsem neviděl, jako publicista je věru zábavný.

Možná že už znáte odjinud všechny ty historky o Duchampovi a jeho pisoáru, nebo jak to vlastně myslel Picasso s těmi maskami na Avignonských slečnách ale takto v souhrnu jsem vývoj umění (a společnosti) ještě nečetl. A jsem tomu rád. Kontexty jsou přece jen jiné než u Friče nebo Přibáně a je třeba si to přiznat. Z Čechů se tu objeví jen Kupka, když je řeč o prvním abstraktním obrazu a ze současníků, od sousedů, Roman Ondák – v kapitole o konceptu.
Ale nikdy neříkej nikdy, že. Třeba se v příštím vydání objeví některý z mlaďochů z Chemistry, co je Martin Frič objevil už v roce 2014.

 ….

Takže podtrženo, sečteno (mluvou politických manažerů z nejzábavnějšího pořadu ČT, „U Moravce“ :
Dva čtrnáct končí. Ve dva patnáct vám přeju o několik procentních bodů více štěstí.

Za sebe si do nové roku dávám závazek – alespoň tři vernisáže denně.

  

 / Four Figurines on a Stand, 1950 Painted bronze, height 162 cm

   repro foto: www.giacometti-stiftung.ch /

 

          

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama