Reklama
 
Blog | Roman Zelenák

Letní čtení o umění

Přes léto se více čte. Tedy, dříve to tak bylo. I zaměstnaný člověk si přes dovolenou opatřil nějaké to „lehké čtení“.  Mám to spíše naopak – přes léto je díky různým výjezdům a dalším povinnostem méně času na soustředěné povalování, ale přesto se mi v rukou sešlo několik knih o kterých bych se zde rád zmínil. A máme tu téma pro další blog.

 

A aby to bylo spravedlivé bude tu zastoupeno divadlo, architektura a obecně dějiny moderního umění.

Přes léto jsou, jak známo, divadelní prázdniny (i když ne všichni je správně dodržují) a lze tedy říci že je vhodný čas na teoretickou přípravu.

Zmrazit čerstvé ovoce kupodivu není další z řady kuchařských návodu „jež navazuje na známý televizní seriál“ ale soubor esejů o divadelní zkoušce od Jiřího Havelky. Ten kromě Vosto5 a mnoha hostujících režií v různých (i mimo) pražských divadlech je několik let šéf KALDU, tj Damácké Katedry alternativního a loutkového divadla. Během pár posledních sezón jsem viděl i vícero inscenací o kterých se v knize zmiňuje a tak mi bylo potěšením přečíst si s jakými východisky se Havelka do nich pouštěl.

Reklama

Při čtení si také člověk hlouběji uvědomí všechna mystéria kterými je divadlo obklopeno. A proč vlastně, v celkem konzervativním tvaru nezměněno po tisíciletí, funguje a oslovuje diváka. Havelka především nedává jednoznačné návody. Sám opakovaně zmiňuje kruciální momenty jaké se tu či onde při zkoušení namanou a změní, k lepšímu, dopředu připravenou koncepci. Často zásadně určí i celé vyznění inscenace, včetně scénografie a finální myšlenky. Ovšemže musí divadelník na tyto zásahy shůry, chcete-li náhody, být připraven a citlivě na ně reagovat. A o tom, ve zkratce, celá knížka je.

Za každou kapitolou je i pár cvičení. Modelové situace a souhra nad tématem. Kdo viděl někdy některá z představení Vostopětky, která jsou na improvizaci postavená (Komediograf např.)ví, že v tomhle jsou u nás opravdu nedostižní. A od koho by se člověk měl učit když ne od mistrů?           

 …..

Raumplan verus plan libre. Tyto tajemně znějící slova nejsou zaklínadlo z pohádky – jen trochu zasvěcený člověk již tuší že jde o dva základní manifesty moderní architektury. Raumplan – tedy něco jako prostorový obytný plán je spojen s Adolfem Loosem a plan libre zase s jeho souputníkem a v mnohém opozičníkem Le Corbusierem. Kniha shromažduje kromě těchto dvou textů i další studie o teoretických východiscích obou architektů, kteří jsou ve spojitosti se změnou uvažování o prostoru pro bydlení, zmiňování nejvíce.

Je zvláštní že dnes, po zhruba jednom století od doby kdy se začali se svým dílem oba architekti více prosazovat, u klientely po celé Evropě, se ani jedno z obou teoretických východisek šířeji neprosadilo. Loos byl natolik solitérní a jeho projekty byly vždy ušity pro jedinečné místo a klienta, že se snad ani nedalo očekávat širší nápodoba jeho originálního prostorového myšlení.
Zato Corbusiér byl (hlavně levicovou) avantgardou, která snila o jednoduchém a přístupném bydlení pro všechny, po dlouhé dekády přímo vzýván. Dnes víme že jisté zjednodušení jeho jednoduchých konceptů, domu jako stroje na bydlení, vše naopak zkomplikovalo.
Tam kde to jde, a kde jsou na to peníze, se nyní panelových sídlišť zbavují. Těžko vinit Le Corbusiera za něco co vzniklo většinou až desítky let po jeho prvních koncepčních návrzích kolektivního bydlení, nicméně na počátku všech těch sociálně vyloučených panelových sídlišť nebylo slovo ale jeho projekt Dom-ino. Rovná betonová deska, několik nosníku – volný prostor a další betonová deska nad tím. Vše.

Právě jsem dočetl článek v Art and Antique o Benátském bienále architektury, kde se tento projekt připomíná. Sté výročí Domina (poprvé byl publikován právě 1914) replikou postavenou v měřítku 1:1, ze dřeva. Bohužel i historie se opakuje – i zde se záhy dostavily potíže limitů této prosté koncepce. Pro návštěvníky je nyní prý přístupné jen přízemí, do patra nelze – voda stavbu poškodila…

To mi připomnělo: nedávno jsem četl v knize Alaina De Botton – Architektura Štěstí také o jedné z Corbusierových vil z této etapy – Savoy. V ní Corbusiér vyjádřil veškerou svoji novou vizi. Volný parter – dům vyzdvižen na sloupech nad rovinu zahrady, otevřené rovné terasy, okno jako rám výhledu do krajiny, kruhová schodiště, rampy a jednota funkce a vzhledu. Právě o té funkci zde autor knihy psal. Více však z pohledu běžného denního života novostavby. Investorka a první uživatelka vily mnohokrát reklamovala prosakováni vody. Opravovalo se a opravovalo. Rovné terasy holt měly své slabá místa. Poté co dostal její syn astma z plísní, které se z vlhka šířily, z domu se odstěhovala.

I když Adolf Loos volil jiné prostředky než Corbusier, stejně jako on, a vůbec celá nová generace architektů nastupující po roce 1900, měl jeden cíl – obytný prostor více personalizovat. Stavebník byl rozhodující. Jeho svět, povolání, společenské ambice, záliby se měly odrazit i v obydlí jaké si nechá postavit. Spolupráce architekta a stavebníka byla postavena na jinou, vyšší, úroveň.

Dnes, po sto letech, je tomu v podstatě stejně. Pokud chcete, můžete najít architekta, který vám bude naslouchat, a (pokud to bude bezpečné a technicky možné) vaši ideu i zhmotní v projektu a následné realizaci. 
V Praze lze (po náležitém objednání a vyčkání) navštívit perfektně rekonstruovanou Müllerovu vilu a ověřit si jak Loos přemýšlel. Propojování funkcí je tu, dle této knihy, provedeno nejelegantněji z vícero Loosových realizací podobného typu.
Také můžeme zpětně odečítat jaký asi tak byl pan Müller a jeho paní. Architektura se tak stává 3D zápisníkem, jež nám zůstává k přečtení i dávno po odchodu prvních uživatelů stavby. I dnes můžeme uhadovat jaký byl pan stavitel Müller puntičkář (kancelář s mail boxem!) a jak chtěl působit na své návštěvy (salon s centrálním volným prostorem kdy je sezení a i další nábytek stranou – Loosův rukopis). A co tak si asi špitala jeho paní se svými dámskými návštěvami v salonku nad nimi za svými záclonkami a stolečkem pro kafíčko. A neznamená rozdělení prostorů na dominantě mužské a ženské funkce vzájemné odcizení manželů? Nebo naopak se na sebe více budou těšit až si odbudou každý svoje ve svém, když se potom potkají dole v salónu? Než vyjdou, ruku v ruce, těch několik schodů do jídelny. Ta se salonem právě sousedí a přesto takto, výškově a pohledově, zůstává oddělená – přece jen je to jiná funkce. Ovšem.
Loos o funkcionalizmu nemluvil a přesto jsou jeho domy v něčem útulnější a diskrétnější než otevřené dispozice, plné pásových oken a rovných bílých stěn, klasického funkcionalizmu dvacátých a třicátých let.

Když jsem se před lety začal zabývat stavbou svého vlastního domku radil jsem se z mnoha kamarády architekty a chtěl od každého (zadarmo) rozumy. Dodnes si pamatuji na jednu jednoduchou větu architektky když mi připomínkovala množství ohromných oken, které jsem si tam v rozmachu nakreslil: „…taky se tam musíš někde schovat“. Svatá pravda.
Bydlení nemůže jen reprezentovat a být pěkné pro návštěvy. Jde přece o váš privátní prostor, kde se musíte cítit bezpečně. Především.  

….

Když v práci (české zdravotnictví) občas přijde na přetřes současné umění i já slýchávám často onu větu vět: „tohle by klidně dokázal i můj pětiletej…!“ Poučen dosti černobíle zjednodušenými reakcemi na tato témata, víc a víc mlčím. Příležitostí k debatě naštěstí není mnoho. Lidé většinou do galerií nechodí, jen čas od času se umění vydá do veřejného prostoru. Naposledy darovaný lev na Klárově a hned je na „zasvěcenou“ diskuzi, jak by to mělo či nemělo být, zaděláno.  

Nyní ale budu moci vstupovat do debat o to více neohroženěji, skoro jako lev. Držím v rukou knihu Why Your Five Year Old Could Not Have Done That, která na vybraných sto dílech, zastupujících celý vývoj moderního umění, ten malý ale podstatný rozdíl demostruje.

Totiž, že například i malé děcko si jistě občas hraje s napodobeninou jídla na talířcích, ale takový hamburger a párečky (vyrobené z lehce nafouknutého plastu a natřených barvou) od Claese Oldenburga z ranných šedesátých let asociují celou konzumní strukturu poválečné americké společnosti. Se všemi komickými i tragickými důsledky. Takhle koncepčně opravdu děti neuvažují.
Opět, chce to alespoň minimální zkušenost se současným uměním. V dějinách umění je dobré si o Oldenburgovi něco přečíst a znát, zhruba, zařazení do kontextu pop artu – pracujícího s přímím odkazem na skutečnost a citacemi či ironizací reklamního obrazu a podobně. Přesto až vídeňská velká retrospektiva v Mumoku mi ozřejmila že Oldenburg byl genius. Skutečnost karikoval, jistě, ale právě v tom ji ukazoval nejvěrněji (kdo bude mít náladu – může si zalistovat v mém blogerském archívu, zde níže, a najít si moje tehdejší blogové zápisky o této výstavě – 2012).

Na každém ze sta příkladů v knize si lze uvědomit jaký je váš vztah k umění. Tj. k nápodobě reality. O nic jiného nejde. Pokud chcete. A v tom je ten problém. Vždy když mluvím s lidmi o současném umění – narážím na to stejné. Nevědomost o základních souvislostech a především – nechuť se v tomhle směru jakkoli vzdělat.

Je tu totiž nastaven odmítavý základní modus. Zřejmě ze školství, kde je výtvarná výchova učena tak jak je právě učena. Moderního umění se v podstatě nedotkne.
Vím dobře že naše velké státní galerie již celou řadu let mají své oddělení pro veřejnost a své programy pro školy. Byl jsem na mnoha lektorských setkáních s pedagogy nad díly přímo v galeriích. Nejsem sice pedagog ale patřím k těm „co pracují s dětmi“. Vždy to bylo báječné. Lektoři jsou, dokonce se tyto profese začaly vyučovat i na kunsthistoricky zaměřených vysokých školách. I nějakou tu školní třídu člověk někde zastihne. Takže podmínky by byly. I privátní galerie se snaží. Kdo byl někdy v DOXu – ví že tam tohle funguje také.  

Jak velký vliv tohle vše bude mít na novou generaci je ovšem otázkou. Díky za každé dítě či studenta který se blíže seznámí se současným uměním. Bude infikován originalitou přístupu, nepravidelností, únikem od stereotypu a svébytným řešením daného námětu nebo výtvarného problému – jak lze, někdy lépe někdy zašifrovaněji, vidět na jednotlivých exponátech. Stačí jen ho utvrdit v tom že je to možné a při příští výtvarce mu nechat volnou ruku.

Jeden by měl psát především o knihách dostupných na našem trhu. To v tomhle případě zřejmě nedodržím. Kdo si ještě, kromě mě, knihu Why Your Five Year Old Could Not Have Done That obstará? Koupil jsem ji v Rudolfinu, měli jeden výtisk. A překlad z angličtiny? Takže proč o ní píšu. Ani nevím, snad že je léto a člověk….

….

Text o letním čtení už mám v počítači pár dnů, ale nechtělo se mi jej publikovat – jaksi tomu něco chybělo.

Včera jsem byl v divadle (což i začátkem srpna lze neb jak píšu v úvodu někteří divadelní prázdniny nezvládají dodržovat) a shlédl představení Buran Teatru, hostujícího nyní v Praze v Celetné, v Kašparu – Náš domeček.

Všechna ta teorie, reprodukce bravurní autorských axošek, ve kterých se velcí mistři ukazují nejen jako architekti ale spíše jako výtvarníci (což u Corbisiera není jen nadsázka) a geniální vize o prostoru a bydlení tak dostali ryze českou a současnou pointu (jako jediná dekorace je pro zadní plán i podlahu použita zvětšenina projekčního řezu domem).

Burani zde v autorském textu navozují běžnou, a v mnohém průměrnou, situaci. Muž a žena po rozvodu – žena odchází s dítětem za novým partnerem, muži zůstává novostavba 5+1 (typ Nova 101) a – hypotéka. Hodinu a půl hledá herecká dvojice řešení. Naštěstí mezitím i baví obecenstvo.

Jako každé dobré představení i toto vyvolává více otázek nad tématem které nakousne. Jako v běžném životě ani zde si na závěr nejsme jisti jak vše dopadne. To že se žena s dítětem vrátí ke svému, mezitím docela sociálně i mentálně vykolejenému, původnímu muži je pointa spíše chtěná než reálná („přece jsi nevěřil že bych kdy mohla žít bez tebe…“, aha). Naštěstí Petr Michále, autor textu, vše trochu komplikuje.

Je otázkou kolik mladých rodin s hypotékou chodí do divadla a může si tak například v tomto představení Buranů hledat nějaké souvislosti se svojí vlastní situací. Je známo že kulturní život si podobné rodinky nastěhováním „do svého“ spíše omezí. Kdo by taky chtěl po té cestě z práce domů se za půl hodiny opět otočit a absolvovat stejně krkolomnou a zdlouhavou cestu zpátky – tak aby byl v sedm v divadle, uprostřed města. Do svého jsem dal do uvozovek z opět jasných důvodů – hypotéka je dlouhá a po celou dobu splácení přece nejste ve svém.      

Stavebnictví také od dob Loose a Corbusiera doznalo změn. Eufemisticky řečeno. Modelové řady už nejsou jen automobily a individuální přístup je změna vnitřní dispozice příček – v počítači to vypadá tak pěkně. Ploty, okna, fasády, střechy, trávníky, bazény a sekačky mají všichni stejné. Tedy liší se dle jednotlivých modelových řad – ovšem. „Můj domeček“ je potom v tomto unifikovaném světě konzumu už jen emocionální slogan se kterým pracují realitní kanceláře a banky při vytváření reklam na nové hypotéční produkty.

Být svůj je dnes čím dál nesnadnější. Uvědomí si to manžel v oné hře Buranteatru. Vrátí se zpět od svých meditací na podlaze prázdného pokoje a nechození do práce? Tedy zpět k normálu? Asi ano. Nic jiného mu nezbývá chce-li zpět ženu, dítě, křečka a pravidelný měsíční plat.

Škoda že si dřív než rozjel celý ten kolotoč nepřečetl Raumplan versu plan libre. Možná by nyní seděl v úplně jiném domě – a s úplně jinou ženou.

 

 

 

 

 

 

            

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama