Reklama
 
Blog | Roman Zelenák

Jedna výstava, ohňostroj a úvahy nad nimi

Minulý pátek se konala pozoruhodná vernisáž mladé výtvarné generace, především sochařů, z ateliéru Sochařství 2 na FAVU, v tzv. Malé Americe v Brně. Bude tam ještě měsíc. Výtvarníci sami si ji budou hlídat, takže když něčemu nebudete rozumět – však víte.

O těchhle studentských výstavách, jedná se o ročníkové a semestrální práce a je tam jedna absolventka – Pavla Kačírková, se moc nedozvíte, nemáte-li na někoho z nich přímo kontakt. Mám, naštěstí.

Tedy – čekal jsem totiž, nějaké ta gesta a silná ramena, mladých a tedy nevyzrálých a tápajících v konceptuálním vesmíru, kde od planety nápadu k planetě Eden je daleko. Velikánský prostor starých skladišť, které FAVU už druhý rok využívá je takový menší výsek tohoto prostoru a marně by si s ním zkušený kurátor lámal hlavu. A přece se podařilo obsáhnout jej, jemně rozproudit světlem, tvarem, kombinací obého.

Šéf ateliéru Jan Ambrůz rád pracuje se sklem – i zde má něco z tohoto soudku a tak je přirozené, že jeho učedníci to také zkouší. A vychází jim to. Snad se někteří ze studentů uchytí, etablují, nebo založí nějakou výtvarně guerillovou skupinu, aby o nich bylo více slyšet. Jak se to nyní tak dělává, že.

Reklama

Solitéři to mají sice těžší, ale zase jsou jejich záměry či východiska čitelnější. Zmíněná Pavla Kačírková vystavuje tak trochu „serrovské“ plechy – svařené do nakloněné uličky – jenže na rozdíl od Serry je na konci skutečně konec, je třeba se v úzkém prostoru otočit (doporučuji sundat před tím batoh) či vycouvat. Další z jejich variant na kapli?

Něco čemu se, když už je třeba dílo nějak pojmenovat, takto říká, se jí podařilo nainstalovat, letos v dubnu, v krajině u Zlína. Z pole trčí obrovská tabule plechu 2 x 6 metrů – na výšku.  Tabule je ovšem pevně ukotvena betonem v zemi, takže může pružit a reagovat tak na vítr, jež krajem povlává – je to takový člověkem vykovaný lístek. To, že je to zásah do krajiny je jisté. To, že každý dům, každý náš pohyb ve světě je zásahem, a převážně necitlivým a nevratným, je také nesporné. Tady, řekl bych, konceptuální kunst jde trochu stranou.
Jednoduchost plátu (takto je zkrátka vyráběn) naznačuje jednoduchost gesta. I jeho účin? To je právě to. Gromleyho prázdný čtvrtý podstavec na Trafalgarském náměstí, bylo také jednoduché gesto – co může být banálnějšího než prázdný podstavec (na který se vždy dočasně umístí nějaká socha) nechat jen tak – a jen ho zabezpečit (adjustovat) tak aby na něm vždy na hodinku mohl někdo vylézt a, dle svého, něco sdělit. Nakonec to byl, bezmála, pro Anglii výtvarný počin roku. I z mého bloku jste mohli naznat, že zájem o věc, tedy o nás tam na piedestalu a tedy i o odraz bytí v čemsi obecnějším a přesahujícím, povýšil vysoce ono prosté – jen postávání na očích.

Pokud by se z Kaple, kusu plechu uprostřed krajiny, stal jen třeba orientační bod pro schůzku dvou milenců, bylo cíle, uměleckého tzn. lidského, dosaženo. A  také zúročena všechna ta dřina, přesvědčování, práce chlapů ve fabrice, převoz, instalace, bagry, beton, a peníze na to, tedy sponzoři atd…byla veškerá tato činnost smysluplná.

Ano, ano i takto zdánlivě podivínsky a nesmyslně někdy vypadá současné umění. Je na každém pro jakou interpretaci se rozhodne – jak nádherná svoboda a jak těžké, pro nepřipravené, je  to počínání. Jak často jest toto přitlumené v něm sledováním tuzemských privátních televizí. Ha.

Jako by vše bylo domluvené – na závěr vernisáže se jen pár metrů odtud, na Petrově, konal ohňostroj. Bylo by krásné kdyby primátor, či Brno, či někdo vyjádřil takto svůj hold mladému umění. Realita je ovšem již předem jasná – další díl tradiční brněnské šarády Ignis Brunensis, kdy se uzavře pro dopravu pár ulic, lidé se začnou houfovat, pojízdné tlampače místního, strašně špatného, rádia hrají schválně ten večer tu nejhorší bezduchou imitaci hudby, a potom už se jen odpočítá a jakási dosti pompézní, snad symfonická hudba, přeřvaně nahlas, doprovází toto obludně drahé bouchání do nočního nebe.

Po chvíli nám do očí začal padat jakýsi popílek – byli jsme po větru.

Bylo na každém jak se rozhodl – zda se mu líbí toto střídání vysokých světlic, které se na konci rozprsknou nebo těch které letí tiše, aby se rozprskly s opožděnou ozvěnou až hodně hodně vysoko. A ještě, a teď zelená, červená a teď se kroutí. Téeeda.

Máme to tady v Brně, na přelomu jara a léta každý rok. A musím napsat, tu prvoplánovou asociaci, že by bylo fajn kdyby byl takovýto ohňostroj jen jeden nebo dva za rok? Místo pěti, šesti? A že by se – třeba – ty ušetřené peníze mohly dát do jiných, veřejnost přitahujících, kulturních aktivit? Myslím, že nemusím. Tož tak.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama