Reklama
 
Blog | Roman Zelenák

Dva světy

Léto je za dveřmi (kromě těchto několika vybočujících dnů) a inspiraci jak jej strávit lze najít, kupodivu, i na pražských výstavách.

Pražský hrad se snaží. Po otevření dalších a dalších prostor, které dříve, před revolucí, byly nedostupné (Jelení příkop, jižní zahrady) se davy turistů více rozprostřely a tak je možné se celkem pohodlně, třeba po fantastických Plečnikových schodech, dostat do Tereziánského křídla. Tam lze poslední dobou chodit na fotografické výstavy. Po Reichovi je tam nyní František Dostál. Jistě znáte jeho ikonickou fotografii tlusťocha jež si hoví na hladině s cigárkem v ruce a pivním půllitrem nedbale odloženým na břiše.

Do této výstavy jsem Dostála považoval za ryze českou variantu městského dokumentu, který má bystré oko a pohotově kameru vždy při ruce. Po ní vím že šlo o víc.

Zmíněná fotografie patří k cyklu Letní lidé ve kterém se fotograf přiblížil trochu směšnému a trochu banálnímu lidskému údělu nejblíže. Nikdy však nejde o zesměšnění nebo karikaturu. Jistě se občas člověk nad tou či onou fotografií pousměje, lidé na nich patří k těm které považujeme za tzv. obyčejné, k lidem o nichž se říká že jim o nic v životě nejde. Tedy kromě toho uspět ve frontě na pivo nebo opravit svépomocně auto na ulici. Zkrátka nějak utratit den – pokud možno příjemně.
Dostál pozoruje svět sice s odstupem, ale je to odstup metru dvou. Je lidem blízko, je jasné že s nimi musí prohodit slovo. Zachycení se často do objektivu usmívají, ba pózují – opět svým způsobem, který spíše uškodí. Ale Dostál je vděčný za každý lidský projev a vše co lidé provádějí – ať už nakládají figurínu do malého auta, stěhují něco obludného na rameni rušnou ulicí nebo jdou jen tak na procházku se psem – fotí. Těm co dělají umění by to možná přišlo málo. Vznikají další a další varianty téhož (pejskaře nebo dámy s pivem) ale nakonec to není totéž. Jde přece vždy o jedinečnou lidskou bytost, která přece jen stojí za zaznamenání a navíc, především u starších fotografií, je v zadním plánu i vystihnutí tehdejšího stylu života, ducha doby.

Reklama

Dostál kupodivu fotil i akty – v kratší epizodě sedmdesátých let. I tady však jde více o situace, ve které jsou dívky zachyceny, než o tělo samotné. Spíš dojímají, nebo opět vyvolají úsměv, než by působily jako vyzývavé sexuální objekty.

Fotografických cyklů je tu více, například Dostálovy rodné Vršovice. Známá ulice Krymská se tu objeví několikrát , v podstatě dodnes nezměněna, včetně toho šíleného dláždění (pro jízdu na kole).

Je jasné že Dostál chodil po městě a fotil v podstatě vše. Až posléze, se z nepřeberného množství materiálu, vyklubalo několik námětových rovin. Ty se tu v těchto celcích předestírají. Důležité je však jedno, město a jeho rozmanitý život. Ten vždy nabídne trochu sureálné setkání prvků jen těžko fabulací myslitelných. Dostál tyhle chvíle miluje. Vidí svět kolem sebe kontextuálně. Spojuje v záběru věci které spolu nakonec zarezonují. My s ním, díky němu, můžeme všemu dodat smysl.

Řeklo by se momentka. Stačí cvičené oko a pohotově připravený aparát. Přesto je všude kolem nás milióny nudných fotek domácích mazlíčků jejichž autoři křičí světu (přes FB) – koukejte co ten můj syčák zase provedl… haha. A jen několik málo takovýchto báječných fotografů jako je František Dostál. Génius všednosti.        

….

Těžko by jste v českém umění hledali větší kontrast k tomuto veselému, bláznivému a trochu alkoholem nasáklému světu Letních lidí, jak jej desetiletí dokumentoval František Dostál, než svět ticha, noci a soustředění v úniku do přírody a k věcem duchovním a nejhlubším – ve světě Bohuslava Reynka.

Stačí seběhnout z hradu do Valdštejnské jízdárny a jste z prosluněného pražského ruchu najednou v tichém a setmělém prostoru instalace výstavy.
V několik článcích jež proběhly medii jsem se dočetl že za vše může a odpovídá Reynkova vnučka, která se tak snaží prosadit, jak uvádí podtitul výstavy, bezmála zapomenutého umělce. Ať už byly pohnutky jakékoli – povedlo se. Reynek ale určitě zapomenut není. Ovšem – minulý režim vytlačoval tyto projevy za okraj oficiálního ale od revoluce bylo lze vidět vícero jeho výstav. Vzpomínám na velkou retrospektivu v devadesátých letech v domě U Kamenného zvonu. Nicméně opakování je…navíc každá výstava klade důraz na něco jiného. Zde jde o komplexnost.

K vidění, byť ve slabším ochranném nasvícení, jsou práce s biblickými náměty (také je tu předvedena „Reynkova“ bible), jeho náměty z vesnického života, domácí zvířata a i jeho pozdější soubor prací ve kterých zkoušel nové grafické techniky. Vším prostupuje jednota municiózní práce jehlou – kdy se ze změti čar a čáreček vynořuje objem, postava, výraz.

Skvělý je také dokument, promítaný v patře. Rozpravy jeho synů a klidné tempo vyprávění vás ukolíbají i na desítky minut. Ano, více méně už vše znáte z jiných dokumentů, vzpomínek přátel, literatury o Petrkově a Staré Říši je vícero a pak je tu Vltava. Viz nedávný pořad o Reynkově francouzské manželce Suzanne Renaudové, který plasticky vylíčil vyhroceně tragický osud této básnířky jež z intelektuálního kvasu Grenoblu a z vyšších buržoazních kruhů rodinných se dostala do nejprve jen chudších poměrů a studenějšího kraje a po roce 1948 uvízla v zemi na které padla kletba totality.

Navíc je v dokumentu použit Jirousův kongeniální přednes textů a básní. Jeho osud se v jistých rysech spojuje s vyděděním Reynkovým. Při vstupu do sešeřelého výstavního prostoru slyšíte jen nezřetelné ozvěny jeho hlasu odněkud zhůry a když vyjdete pár schodů k projekci v patře lze jeho bručivému kouzlu úplně podlehnout. Sám jsem tam vydržel dvě desítky minut a jen starost zda nezdržuji doprovod mě zvedla. Na ostatních jsem viděl že se zdaleka nechystají odejít.

Určitě tu nesedělo mnoho výtvarných teoretiků, pro ty je výstava opravdu jaksi navíc, převažovalo zde publikum všech generací a na všechny působí tento archetypální svět stejně. Rádi mu podléhají. Všechna ta dřina kolem hospodářství, ze kterého Reynek, byť na svém, musel odevzdávat nesplnitelné dávky do družstva, je zapomenuta. Zůstalo dílo jež vznikalo v čase běžným smrtelníkem považovaným za totálně netvůrčím. Starý muž se totiž musel starat o prasata, vstávat o půl čtvrté aby je nakrmil a potom než vstanou synové a bude jim připravovat snídani, si na hodinku sednout ke kamnům na bobek a rýt si něco do destičky přidržované na kolenou. Maně si člověk vyvzpomene na svoje skuhrání, proč to či ono nejde: nejsou podmínky, peníze, podpora, nálada, objednávka…dosaďte si prosím poctivě každý sám.

A tak ono Reynkovské přijmutí, s pokorou a bez reptání, svého nelehkého údělu, je inspirací i pro nás ostatní. Proto je tato výstava potřebná a bude jistě i dobře navštívena. Lidé potřebují přesah. Všednodenní žití, přežívání, nestačí.

 ….

Cestou z výstavy jsem několik minut vážně dumal o výpovědi z práce a shánění dřeva na chatu, kde přece budu od nynějška žít a psát o…ale pak jsem šli na pivo a…vyfotili se.    

 

                                     František Dostál / z cyklu Letní lidé (1968-1990)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama