Reklama
 
Blog | Roman Zelenák

Co má v životě smysl

Při četbě některých diskuzí na mě šel včera smutek a tíseň. Chudák TO, říkal jsem si, tohle si přece nezaslouží. Nebo, proč jsou RV a ID spolu na nože. Bože můj! Vždyt´je to jen blog. Vlastně to neexistuje. Proč to bere MM tak vážně a je ochoten k takovým sporům? Kolega JB z Ostravy byl z toho už nedávno tak znechucen, že psaní sem úplně zanechal. Kodex blogera? A co kodex diskutujícího?
Takto uvažuje o smyslu všeho a navíc po celkem nevydařené party včera na Stodolní, kde jsem hrál pro jinak fajn zahraniční studenty programu Erasmus (soused, "známa firma" zavolal policii a bylo), jsem se upnul k tomu jedinému co má pro mě ještě na světě smysl. Rubrika o kumštu na Guardienu. A ejhle! Richard Serra v Grand Palais v Paříži. A hned je člověk rád na světě.

Vlastně bych neměl psát o něčem co jsem neviděl, ale zde je několik krátkých videí a z nich si lze velmi dobře udělat obrázek o projektu MONUMENTA 2008. I o tom co vlastně Richard Serra světu svojí tvorbou přinesl.


Je jasné, že prvotní bylo reagovat na daný prostor.
Shodou okolnosti jsem o Grand Palais četl minulý týden. Academia vydala před časem Kritické dějiny moderní architektury (Kenneth Frampton) a tam se lze dočíst o rozmachu strojírenství, metalurgie a průmyslu na konci devatenáctého století. To se zákonitě odrazilo v architektuře. Té, nové technologie umožnily vznik prostor takto monumentálních a při tom vzdušných. I po těch letech (palác byl postaven ke Světové výstavě 1890) je možné zažít okouzlení z lidského umu. Myslím, že to cítí a ctí i Serra. Sám o tom v dokumentu mluví. Jaký počin je hodný takového prostoru? Umělec jeho formátu si kontrastně zvolí plastiky jež jsou stroze banální jen na první pohled. Jak píše autor článku, je to jen zdání, že je při vstupu před vámi jen řada obrovských monolitů. Každý z nich je vždy jinak pootočen a narušuje strnulost. A všechny dohromady kopírují dispozici stavby. V článku také popisuje hru světla a stínu. Stínu v různých denních dobách. Stínů jež vytváří transparentní konstrukce paláce, bohatá na křivky, v konfrontaci se strohou plochou pravoúhlých stél.
Takže sochař ani stavbu samotnou nepopřel, ani pro něj není jen místo kam neprší a kam se "to vleze". Nakonec je to poslední dobou i trochu móda. Po té co nějaký ten pátek funguje Turbínová hala v Tate modern v Londýně, každý by něco podobného chtěl…píše v článku Adrian Searle.


Důležitá je také současná technologie. Při prohlížení tohoto videa si uvědomíte sílu civilizace. Její dokonalé prostředky. Jen ty účely ke kterým jsou používány, že. V tomto smyslu je celá ta obrovská práce na něčem co "nikdo nepotřebuje a co je jen umění" (jak začasté zní obecná námitka), vlastně smysluplná nejvíce. Moderní provoz slévárny a válcovací stolice, kde člověka prakticky nezahlédnete. Musel to přece někdo vymyslet, vyrobit, zdokonalit a nyní z bezpečí velína celý ten rumraj někdo ovládá. Ten lidský um je v těchto jednoduchých plátech oceli zaklet. I to dítě, které bude na výstavě jen kolem pobíhat, zatímco rodiče si z katalogu čtou rozměry, výšku a váhu, si to podvědomě uloží do paměti.

Reklama


V duchu si každý český sochař, malíř či designer řekne: no jo Serra – ten má na to prachy. Jenže zrovna předevčírem jsem četl rozhovor s významným anglickým režisérem Stephenem Daldrym – (kdo nezná jeho Billy Elliota – ten neví co je poctivý anglický film) a ten mj. řekl, že peníze vždy následují nápady. Je dobré to mít na paměti. Zvláště když chcete nějak oslovovat lidi. Taky se tomu někdy říká – dělat umění.

Přeji vám všem pěkný den.

PS: potom otevřu noviny a čtu , že Jiří David (bloger od vedle a výtvarník, jež se mermomocí snaží být kontroverzní) zkouší do Brna procpat novou variantu svého neonového srdce. No, co k tomu říct – viděl jsem tu fotku, četl slova autora, reakce radních…a uvědomil jsem si – zpátky na zem chlapče. Jsi doma.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama