Reklama
 
Blog | Roman Zelenák

Černý vede černého aneb přijd´a zhlédni

Dnes jen o jedné výstavě – "Slepý vede slepého" v Rudolfinu. Jake a Dinos Chapmanovi. Málokdy máme v Praze tu možnost být u toho nejaktuálnějšího, zároveň nejpodnětnějšího, ze současné světové výtvarné scény. I když právě v posledním čísle Respektu vyšel všezahrnující článek Vítvarův nedá mi to shrnout si pro sebe (a pro pár dalších) své dojmy.

Bratři Chapmanové patří k tzv. Young British Artists – generaci nastupující a etablující se nejprve doma a potom ve světě v ranných devadesátých létech. Nyní, po dvaceti letech již plně rozvinuli svá témata a svůj rukopis. Ten je radikální v rovině myšlenkové a perfektní v provedení, ale to je pro UK provenienci již tradice a samozřejmost.

Bratři kromě Prahy nyní právě otevírají velkou výstavu doma – v londýnské Serpentine gallery. Adresa pro Angličany právě tak dobrá jako Rudolfinum pro nás. Jasné doporučení pro snoby.

Jak čtu v recenzi mého oblíbeného Adriana Searla v Guardianu: londýnská výstava je více než pražská retrospektivou a tak jsou v Serpentine k vidění i ranné práce a naopak poslední variace jejich černočerného humoru alá na umyvárně záchodku souložící chlápci navlečení do tunik Kukluxklanu (tedy kromě stažených trenek a pruhovaných ponožek).

Reklama

K Praze. Z několika článků jsem tušil že jde o velkou dávku sarkazmu, ironie a bezohlednosti k návštěvníku, který chodí do galerií pokochat se krásou a harmonií. Ne, svět jak ho vidí Chapmanovi není útěšný a smích je vždy spíše šklebem. Asi jako hrůzné deformace ve tvářích jakou způsobuje láska, respektive sex, v komixu Černá díra Charlese Burnse. Vše co bylo v naší civilizaci pozitivní a nadějeplné se za několik posledních desetiletí natolik znehodnotilo, že zbyla jen křeč, zmar a smrt. 
Vyrůstá nová generace u níž bude genetická mutace běžnou součástí rodinné anamnézy. Všechny děti budou ve stejných teniskách a teplákových soupravách – lišit se budou jen tím co jim vroste do obličejů (jak a kde se jejich zploditelé, dříve rodiče, provinili).

Tedy i přes všechna varování, a zkušenost z přehlídek laureátů cen Chalupeckého, byl dojem dosti ohromný ba šokující.

Především v ústředním velkém sále – obsazených hordou gestapáckých monster. Ano, jsou to jen figuríny a nehýbou se, ale přece jen. Účin je mohutný. Nastavení jsou v pózách jakoby se snažící porozumět variacím na současné abstraktní umění visící po stěnách a dále rozvinuté v několik humpolácky vyrobených plastikách po sále. Tyto co možno nejvíce kontrastují svojí přibližností halabala nařezané lepenky a cákanců barev s přesností gestapácké ústroje. Střet dvou světů.
Bezmála dvoumetrový chlápci otáčející své vypreparované šklebící se tváře po stěnách. Jejich rozšířené oči nemohou mrkat (nemaje kůže a koneckonců jsou to jen figuríny, že). Zároveň v údivu i v naštvanosti a rozhodném gestu co s umělci kteří něco takového stvořili počít. Rychle a zběsile.

Prodlužovat pobyt v oné místnosti se mi moc nechtělo – ale přece jsem se alespoň musel optat kustodky – zda je jí příjemné v tomto společenství pobývat. Ovšemže není. Milá paní mi bezprostředně odpovídá jak si za pár dnů co je otevřeno již uvykla, přesto přidává postřeh: už jen ty uniformy působí, a tak to oni měly vymyšlené – dodává. Ano, ta černá barva vás ochromí ani nemusí promluvit. Tohle se určitě Leni Riefenstáhlové muselo moc líbit.

….

Pár dnů po mé návštěvě Pavel Klusák na večeru v rámci doprovodného programu k výstavě pouští klipy jež svojí estetikou poukazují na podobné principy jež Chapmanovi používají. Tj. průniků světů v jeden celek. Humánního a nehumánního, agresivního a nevinného, humorného a necitného atd. Plus bonus vlastní zvukovou tvorbu jednoho z bratrů. Jako podobný ročník jako já i on je stále jednou nohou v raveové kultuře. Jeho variace je však malinko tísnivá, to já jsem pro pozitivní vibrace i když nemám na chleba. Dobře mi tak.

 ….

Hlavní důvod proč se vůbec výstavou bratrů Chapmanových zabývat je úhel pohledu na náš svět. I když jste mírumilovní kladasové, pozitivně smýšlející předplatitelé Respektu, A2, Sedmé generace apod, jako já, přece jen i vám, i mě, sem tam pozdě v noci, když prášek nezabírá, občas se musí jevit svět jako něco naprosto nesmyslného. Všichni přijdeme do pekla když nás před tím vyhodí z práce, opustí manželka a děti zatratí jako z udělání v okamžiku kdy exekutor vyráží dveře.

Dino a Jake Chapmanovi tyto noční můry nevytlačují za okraj (pod)vědomí. Ba je připouští a co více – vážně se jimi zabývají.
Navazují tak na ty umělce, kteří tento pocit z lidstva měli už dříve a jejich práce variují. Goya dokonce o pár set let dříve – přesto jeho grafické listy s apokalyptickými náměty plnými zmaru a násilí doplňují o obludnosti jaké se ani takový smělec jako Goya nakreslit neodvážil.

V posledním Art and Antigues je z jedním z bratrů velký rozhovor ve kterém redakce přibližuje východiska jejich tvorby. Vše potom do sebe lépe zapadá. Když si přidáte k náckům předválečnou výstavu Entartate kunst (kdy nový nacistický režim v Německu jasně mase ukázal jak se má dívat na umění a tedy – v tom je to celé – na svět) není tato instalace konceptuální schválnost ale logicky do sebe zapadající celek. Vše tehdy nové, a tedy výrazné a zneklidňující, se tak ocitlo na pranýři a bylo nejdříve myšlenkově dehonestováno, poté fyzicky vyhlazeno. Sběratelům se začali plnit byty uměním z majetku uprchlíků a původních židovských  majitelů – viz. poslední mediálně sledovaný případ chlapíka z Mnichova jehož otec takto získal pohádkové jmění (v dnešních cenách).

Ovšem u všeho co je v anglické kultuře dobrého je třeba připočítat velkou míru nadsázky ba humoru. Asi tak když na další otázku v AA: Máte nějaké tabu? Hranici za kterou byste již nešli? Jake Champan odpovídá: „Nejel  bych do Paříže.“

 reprofoto: www.galerierudolfinum.cz