Reklama
 
Blog | Roman Zelenák

Bienále

Čím je člověk starší oceňuje když se občas něco neopakuje každý rok (vždyť to bylo přece nedávno…). Postačí když se to či ono děje jednou za dva roky. Jako třeba Bienále grafického designu v Brně. Ale u narozenin své partnerky to raději nezkoušejte.

 

Než se k samotnému bienále dostaneme je, myslím, vhodné zmínit se o jedné věci. Vernisáž, této pro Brno charakteristické akce, nové vedení Moravské galerie spojilo i s otevřením zrekonstruované kavárny v Místodržitelském paláci. V jednom ze tří objektů kde se tradičně bienále odehrává. Málem se o nové hospodě mluvilo víc jak o výstavě samotné. Totiž, všemu předcházela dlouhá diskuze co a jak s Podobrazy (jak se, poeticky což, kavárna jmenovala dosud) dál.

Starý nájemce, se svým trochu undergroundovým ale celkem funkčním přístupem (live jazz, koncerty, pivo, zakouřeno a průvan od oken), skončil. Nové vedení Moravské galerie smlouvu neobnovilo a celkem logicky nastiňovalo novou koncepci spojenou více s provozem samotné galerie. Tedy čistěji pojatou galerijní kavárnu jak ji známe s Evropy. Ani nemůžu napsat z Prahy. Víme jak to dopadlo s Novou syntézou. Nyní je ve Veletržáku pár měsíců další pokus. Café Jedna. Trochu krotší ale nabito stále není. Asi název znamená schéma jedna servírka – jeden zákazník. Nějak si s touto jednoduchou koncepcí (už o tom psal i Chrobák v Art and Atntique – chce to nádobí, stoly a obsluhu) ve světe velmi funkční a oblíbenou – nevíme rady. Kdo byl někdy ve Valdštejnské jízdárně nahoře? Ha? Je tam něco čemu by se, ano, také dalo říkat galerijní kavárna. Ale zpět do Brna.
Nový nábytek evokuje Ikea styl. Také jejich umně designované kousky se jmenují vždy nějak seversky podivně. A i tady, stačí vzhlédnout nad ty stoly a masivní židle ze světlého masivu a na stěně je i jejich název, jak z Ikea katalogu, Morgal. Tak se podnik nyní jmenuje.

My Brňáci jsme pověstní tím že všemu dáváme zvykový pomístní název, maličko odlišný od oficiálního. Znáte to: „…z Čáry povalím na Prigl“, nikdy jsem ale neslyšel že by šel někdo na novou výstavu do Morgalu. Možná tak čtenáři Hobita? Možná že nová generace? Možná jsem už dlouho v Praze?
Brněnská názvoslovná familiárnost je vžitá a samozřejmá, každý do ní brzo vklouzne. I mezi lidmi kteří se neznají blíže se tyto názvy používají. Je třeba se ptát jak se dostanete na Mendlák. S Mendlovým náměstím by jste se daleko nedostali!
Jen si nejsem jistý že zrovna v tomto případě klepla ruka mladého pana ředitele kladívkem rekonstrukce na správný hřebíček. Také nová designovaná honosnost Morgalu, natolik kontrastní se starým duchem Podobrazů (za kterým tolik štamgastů v internetových diskuzích plakalo), se s tímto slangovým názvem míjí. Teď ještě ten program a je to. Ale po pravdě, všemu je třeba dát čas.

Reklama

Letošní bienále je zaměřeno na metody, školy, vzdělávání v oboru apod. Celé přízemí Místodržitelského paláce je tomuto tématu věnováno. Jednotlivé alma mater se představují, každá se svou specifickou instalaci, v jednotlivých místnostech. Originality je tolik že jsem v jedné instalaci raděj neuposlechl výzvy: vezmi fixu, obejdi místnost a nakresli na zeď svoji verzi čáry. Určitě bych to pokazil.
Téma je ovšem na místě – je třeba se ptát co je vlastně třeba učit a jak. Technické dovednosti? Management trhu? Nyní když kolabují, pomalu ale jistě, tištěná media. Nebo spíše filozofii, dějiny umění a slepé uličky obrazové a textové komunikace. A že jich bylo a je. Stačí otevřít jakékoli reklamní letáky, jež se nám denně kupí ve schránce.
Právě takové na vernisáži „graficky redukoval“ Martin Zet. Jeho performance spočívala v důsledném pokrývání, válečkem omočeným v syté černé barvě, celou plochu rozložených dvojlistů takovýchto novin. Bylo jich tam po zemi poseto už vícero když jsem vcházel. I do book shopu (ten tu mají dobrý už pár let ) se tím ztížil přístup.
Z facebooku čtu že se s těmito výtvory bude M. Zet. chlubit tento týden na Náplavce. Tož to jsem zvědavý.                  

A že je brněnské Bienále jen pro grafiky? Vím, že dokonce až z Prahy! tam jezdí lidé z branže, ale myslím že pro každého z nás, kdo umí číst, je vhodné si jednou za dva roky ověřit jak to má sám. S texty, obrázky, jejich kombinací v plakátu, letáku, pozvánce na něco, lístku do divadla, programu v něm, knize, vizitce, obalu desky knihy, novinám, webové stránce…atd. atd. Grafickému designu jsem vystaveni denně a není úniku. Zdá se že už se přehnala vlna rostlinných motivků vinoucích se nesmyslně vším co mělo být „pěkné“. Hrne se další móda nesrozumitelnosti hlavního sdělení. To je zašifrováno v množství textu, rovin, střihů a elektronických koláží. Občas se z toho vyloupne jasná koncepce identity místa. Jako třeba u jednotné série plakátů pro Meetfactory.

Mě, příznivci fotografie, se zamlouvá, že především divadla se k ní vracejí. Národní, třeba. Spolu s vhodným textovým doprovodem můžeme mluvit o jistém trendu. Fajn.

Ovšem vůbec největší trend je různost. Jen těžko budeme uhadovat, s časovým odstupem deseti dvaceti let, že právě tyto plakáty, knihy, firemní identity, byly vytvořeny v roce 2014. Jednotný styl který, podvědomě, přijali za svůj výtvarníci v šedesátých letech už dnes není myslitelný. Stejně tak uvažujeme v posledním desetiletí v žánrech popových. Nebo jak dnes nazvat celou tu demokraticky na internetu sdílenou přehršel. Každá kapelou svojí fanouškovskou menšinou. To že nic není určující, je pro dnešek určující nejvíce.            

Lidé kteří jsou právě na grafických školách, nebo mladí začínající a zakládající všechny ta nápaditě znějící grafická studia (například v odborné porotě snad není jediný solitér, každý pracuje alespoň s jedním kolegou pod nějakou značkou…) poslouchají tuhle nepřehlednou hudební směs. Jedno ovlivňuje druhé. Sučasný chaos politický a ekonomický je tu obsažen jako v málokterém jiném mediu.

Navíc – strach z patosu velkých poselství ovládl umění po roce 2000. Jedenácté září k tomu přidalo ostré vymezení politické. Ten kdo obhajuje základní principy svobody a demokracie jakoby automaticky byl proti všem ostatním. Rozuměj jiným systémům kde na chod společnosti má větší vliv náboženství a celek, kmen, společenství. Jenže jeden ze základních principů moderního umění je osobní sdělení, často vyhraněné a často vyžadující velkou toleranci. I od zkušených návštěvnických matadorů západních galerií.

Svět se totiž nenápadně radikalizuje. Plakát, vývěsní štít každého grafika, se přesouvá (zmenšuje) z nároží na obrazovky a dál k ještě formátově menším tabletům a dotykovým (nikdy nepoužiji slovo chytrým – přísahám) telefonům. Forma se mění – obsah se přizpůsobuje.

Takový plakát k divadlu, mluvme o něm jako o příkladu, už přestává být statickým, neměnným. Konzument navyknutý při prohlížení přesouvat ruku a prst a dále rozklikávat a nořit se hlouběji za první plán plakátu/sdělení, už si (bezmála)s tištěnou verzí neví rady. Je mu to málo. Na počítači si přece hned klikne na mapu a ví jak se do daného divadla dostane. Na plakátu je jistě adresa,ale…
Grafik tedy implementuje virtuální chaos, střízlivěji vícevrstevnatost, do jediné plochy našeho plakátu.

Nicméně je tu česká tradice. Nadsázka. Nápad je stále prioritou a odvážní mu podřídí vše. Například: 49. ročník Filmového festivalu v Karlových Varech. Tj. právě ta zjednodušená dvě čísla, inspirovala Najbrtovce k jednoduché zkratce. Proč ne.

Závěrečné shrnutí – skepse není na místě. Vývoj, i v grafickém designu, jde dál a kdo chce můžete tomu aktivněji přihlížet. Brněnské bienále je velmi vhodnou příležitostí.

A dobrá zpráva na závěr – dnes poslouchám v rádiu že po dvou letech je opět otevřena stanice metra Národní. Shodou okolností je jedna ze samostatných expozicí letošního Bienále věnována velké retrospektivě Rostislava Vaňka – právě on navrhl v sedmdesátých letech grafické řešení info systému metra.   

 

   / repro foto: archiv Moravské galerie / www.moravska-galerie.cz

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama