Právě jsem se vrátil z vernisaže Domácího štěstí. Nikoli televize, Hübnerová, pohlazení po duši a nostalgie – ne. Ale příjemné to bylo. Totiž několik mladých sochařů, sochařek a výtvarníků – končící letos na FAVU v Brně, vystavuje své práce v prostorách divadla Reduta na Zelňáku (to ví každý – že je to Zelný rynek – přes den trh – večer kultura). Poměrně dobře znám tvorbu jen Veroniky Psotkové (psal jsem tu loni o jejích věcech v Doxu) a tak se mohu rozepsat jen o ní – ostatní jsem viděl poprvé. Snad jen, že se všichni povětšinou zabývají intimitou a snaží se o nové techniky.
Veronika Psotková – jejím objemovým, z drátů šitých, panáků se zdráhám říkat sochy, a přesto, je to velká rehabilitace sochařství, plastiky obecně. Veronika Psotková se cílevědomě a podrobně zabývá lidských tělem – dokonce těch které dobře zná. Kolekce sestavená z postav vychází z popisu její rodiny. Od babičky po vnoučky. A kupodivu není to mladická exprese – vzdor vůči starší generaci. Je to souznění s blízkými, radost z jejich existence, vytvoření rodiny. Vztahů. Touto náročnou technikou (nekonečným proplétáním drátů) nelze detailně vymodelovat obličej, mimiku, přesto lze odečítat z postavení, naklonění, sedu, dotyků mezi sebou, jak je ten či onen naladěn. Tato buclatá, rozvětvená rodinka (a pes) však ani nesklouzne do sentimentu – nebo jen do něj. Popis reality a přitom něco navíc. Je dobré to vidět.
Veronika Psotková a její spolužáci končí se studiem. Život umělce začíná. Tu je nasnadě otázka: je život na volné noze snazší než ten náš? Tj. chodit do práce, někam, každý den. Přemýšlím nad tím už dvacet let.
….
Včera jiná vernisáž. Taky mladí. Taky sochaři, jen jiná galerie. Dům pánů z Kunštátu. Jakub Lipavský a Vojtěch Míča. Už si pomalu zvykám, že tahle Galerie G99 (přízemí), tedy její kurátoři, tentokrát František Kowolowski, z Domu umění, drží palec na tepu doby a vždy trefí do černého. Dosti příměrových klišé. Výstava se jmenuje Obvyklý přítomní a je velmi neobvyklá. Oba pánové pracují s prostorem zase malinko po novém a po svém. Jeden s betonem (Míča) a jeho tušeně ohromným objemem a váhou, kterou však jen vidíme a druhý (Lipavský) navazuje na prostor kolem a nenápadně jej variuje. Z podlahy vystupují dlaždice malinko více, až nakonec vytvoří obrazec abstraktní i dekorativní.
Nedá mi to ocitovat kurátora Kowolowského, z tiskové zprávy k výstavě: Nejde o to výstavou pokládat otázky, kde začíná nebo končí umění. Spíše by měla výstava ukázat, že tato otázka je v posledku špatně položená, je otázkou zcela vězící v jazykové (a tedy protichůdné) logice. Logice, kterou se umění právě neřídí.
….
Okenko ze zahraniči: dnes jsem četl na Guardianu, že Tracey Emin (dejme tomu konceptuální umělkyně) uvažuje odstěhovat se z UK do Francie – kvůli ohromným daním (50%) majícím zatížit umění, a jež je oproti jiným evropským zemím bezmála dvojnásobná. A ovšemže to všechno na protest proti těmto poměrům. Jinak to u ní ani nelze.
Dnes také pan Beránek na Vltavě opět zval do Londýna – tentokrát na velkou retrospektivu Henry Moora, génia – co se týče sochařiny – asi ve dvacátém století největšího. Guardian k tomu pohotově přičinil fotografický průřez jeho dílem. Také je tu fotka jedné z jeho obrovitých skulptur. Už jen fotka. Zloději ji rozřezali – stála v parku „jeho“ nadace – a prodali do sběru. Předpokládaný jejich zisk mohl být tak 1.500 liber. Cena tohoto díla však činila 3 miliony liber. Tak.
….
Tohle není ten vtip na závěr. Ten příjde teď. Pozor!
Žádnej nebude. Umění je totiž vážná věc.
Tož tak.