Reklama
 
Blog | Roman Zelenák

Na Počátku byl Allstar Refjúdží Band, který, i když přišel Odnikud, vyhrál své češství

Jak spolu souvisí nedávné filmové hity a kapela složená z cizinců trvale žijících v Praze? Sám ani moc nevím, to jen že je léto a nekonvenční setkávání, tak trochu v duchu dada, jsou brána s pochopením, ba vítána.

Léto – čas festivalů a koncertů, za každou cenu, pod širým nebem. Léto – čas setkávání s lidmi úplně cizími nebo jen léta neviděnými. Léto – čas zajít do Artu na filmy, které vám přes sezónu utekly. Asi tak.

….

Jakousi shodou okolností jsem se ocitl na festivalu v Boskovicích, místo abych byl na Pohodě, festivalu, který jsem měl dlouho v bussines plánu. Nakonec všechno dobře dopadlo a když jsme potom, po práci, seděli v boskovickém letním kině už mi tato záměna místa nevadila. 

Reklama

Na pódiu hráli trochu křečovití Dva, kteří sice umně, ale přece jen už nenově recyklují co originálního vymysleli na první desce, říkal jsem si že to huhlání bez konkretních slov (právě tak jako jej kdysi vymysleli v šestnáctém roce dada umělci v Curychu na pobavení sami sobě navzájem a v kabaretu době válečné navzdory) nakonec nějak tuto generaci třicátníků vystihuje. Těm se kapela libí velmi, ba mnozí na tuto parodii tanečních postupů tančí.

Je to generace, která používá laptop již denně (i v neděli) a tak i když chtějí v podstatě dělat folk – nějak to tam naloudujou. Ovšemže dělají, naoko, že jako na všechno kašlou, je to nakonec pečlivě připravené a dost profi. Hrůza kam to takhle půjde dál.

….

Nakonec skutečnou spontaneitu musí člověk čekat jen od cizejch. Allstar refjúdží band (ano takto „počesky“ psán), je již záležitost, zaslouženě, dosti profláklá, přesto si zaslouží můj píár článek.

Pěkný televizní cyklus Kosmopolis již představil dva z jejich členů – Švýcara Philippa Schenkera a Kurda Mirana Kasema. Moc by se jim tady líbilo, kdyby ti Češi byli trochu benevolentnější k jazykovým znalostem (tak jako jsou mí angličtí kamarádi ke mně…). Jedna skladba se dokonce jmenuje Mám přízvuk – i když tady Philipp žije bezmála dvě desítky let (s českou ženou a napůl českými dětmi) přesto, jak říká, přízvuk se u nás neodpouští. A to je Evropan. Jak to má další členka souboru báječně tancechtivá Číňanka Jing Lu nevím (možná bude další díl Kosmopolis?) – z její úvodní písničky, o životě s kočkou, si asi  moc srandy neužije. Ještě že se může vybouřit v kapele.

Velký band ovšem hraje skvěle a nahrané amatérské škobrtnutí při procítěné skladbě arménsko-gruzínského akordeonisty Gugara Manukjana, který si přeje aby kapela po něm perfektně zahrála jistou moldavskou píseň… je opravdu jen součást show, jaké – totiž pobavit diváka a roztančit nejen přední řadu – nedokáže moc velkých tuzemských hvězd.

Z toho je vidět jak důležité jsou tyto přeskulturní přesahy (viz procházky minule) a jak oživující je pro nás Čechy, když někdo zahraje na českém tradičním festivalu, na podporu židovské čtvrti, balkánsky řízlou dechovkou, Kde domov můj. S přízvukem.

 ….

Druhý den se hrálo nahoře na hradě divadlo. Slunce bylo spalující a tak jakýkoli výkon bylo nutno mohutně odměnit.  

Jiří Jelínek (Provázek) už druhou sezónu brázdí republiku se svým divadílkem hraném na vždy někde zapůjčeném hospodském stole (asi proto si říkají DNO), s příběhy o dívence čistě virtuální a se jménem velmi podezřelým – FAGI.

Nejdříve jsem dostával přes FB nějaké ty stripy a říkal si proč né – docela vtipné, někdy více, někdy méně. Opět poetika dada nadsázky – hraní si slovy určí koneckonců i zápletku a miniděje. Neděje. Fagi se dostává do situací, které jsou skutečně virtuální jak jsou neskutečné.

Například když ji domů pozve Johny Depp. Ten má trochu depku. Hlavně proto že mu rodiče zakazují ( dokud mu nakupují a vytírají za něj chodbu!) jakoukoli dámskou návštěvu, ba ani ta Fagi, papírový obrys nalepený na špejli, neprojde. Depp si otevře nealko pivo, potom okno a zařve ze zoufalství : „Nikdy nebudu pit.“ A tak dále a tak podobně.
Na kytaru doprovází, dramaticky podbarvuje a scénky odděluje a protihráče doplňuje Martin (E) Kyšperský z Květů. Tahle bokovka nakonec už má i svoje cédéčko. Takže at´žijí. Fagi, Jiří, Martin a bokovky.

….

Letní kino je pro mě kino kam chodím i v zimě, jen v létě jsem tam skoro sám. Mohu tedy hloubat nerušeně nad záměry autorů a možná se jim dostat, bez zavádějící reakce sousedů, na ledví. Když odmyslíte navíc ten mediální tlak maminky a dcery Spáčilových, jež vám nacpou informace o produkci triků, hercích kteří jediní tohle mohli zvládnout, rozpočtu a jeho návratnosti, jste tu jen vy a tvůrce. A teď sa ukaž.

O Počátku jsem slyšel mnohé, jako že je to počátek nového žánru, ba dokonce nového druhu kinematografie. Hm. Nakonec mi prosvítá jen další americký film o rodině a návratu domů (když před tím hrdina překoná sem tam nějakou tu nesnáz, že).

A ty hračičky s tím sněním? Sám si daru snít velmi vážím a jedině to mi připadá na tomto světě spravedlivé. Totiž, že si sami sobě nemůžeme do toho co se nám bude snít mluvit. A tak si vlastně svými činy zaděláváme na svoje noční můry, nebo taky ne.

Maličko mi tam neseděly všechny ty akční scény kdy se často často bojuje o život a na hraně myslitelného, přesto se dotyčný neprobudí ani za nic…ono film o tom jak se parta chlapíků (a jedna slečna – pro kontrast) zamkne v laborce a dá si dvacet, by asi nebylo to pravé, divácké, že.

Leonardo DiCaprio sice nemusí mít Deppku ani nemusí začít víc Pitt, přesto tohle nebude film, kterým se bude na stará kolena chlubit svým skutečným dětem.          

 ….

To děvčica Coppolová sice dál točí to stejné až to bezmála recenzenti vidí jako snažení Odnikud  někam, přesto tady bych vývoj viděl.
Ve větší dokumentárnosti kamery, jež neuhne ani když sledovaný objekt či herec vyjde mimo záběr a, dle mého,  od Ztraceno v překladu ještě většího odstupu od postav a tedy přenechání prostoru pro vývoj a naše poznání jejich vnitřního světa. Je to protimluv ale funguje to.

Hlavní hrdina, jistý Johnny Marco (civilní, přesto emotivní tam kde je to třeba – Stephen Dorff), je někdo kdo ve své potetované ležérnosti a pařmenství, včetně samovolné promiskuity, ztělesňuje právě hollywoodské současné herce, generace nového tisíciletí.
Zde už je plazmová televize jen pro hraní interaktivních her. Zde se jezdí autem jen tak aby se něco dělo a čeká se na náhodu, kdy vedle na světlech zastaví blondýnka v kabrioletu. Zde je návštěva na hotelovém pokoji, takto Johnově „domově“, opakovaně dvojice děvčat tančící kolem (přenosné) tyče pro pobavení jednoho jediného diváka sice záznam reality, přesto ve své studené a střihem nepřerušené délce výrazem úporné snahy po zahánění nudy. Po snaze být s někým. Alespoň s holkou které je třeba platit.

Ale tohle všechno je jen úvod. O pozlátko nakonec nejde. Absurdnost světa celebrity je jen zdánlivě výlučná a nás, těžce pracující, se přece nemůže týkat, ale ouha – něco v lidských osudech je společné.
Náš, tak říkajíc lidský rod, pojí napříč sociálními a příjmovými vrstvami. Vždy se najde nějaké to rodinné pouto, odrůstající dítě jež už dobře ví jak to mezi námi dospělými chodí a jak to nefunguje či bývalá manželka, která to už nezvládá. Ostatně Johnny žije jen ze dne na den a někdy musí dojít i na něj. Taky že jo.

Sofia Coppolová sice zaměstnala půlku svého rodinného klanu (alespoň dle titulku, kde se jméno Coppola míhalo často a na různých funkcích: od taty kooproducenta až po nějakou děvčicu co asistovala asistence u kostýmů), ale já jí odpouštím. Dnes, v těžkých dobách, musí člověk myslet na své blízké. Krize jako výzva.

Johnny v závěrečné scéně opouští své ferrari a nechává marně pípající stroj za sebou uprostřed pouště. Jde od toho všeho pryč. Malinko se mu mění tvář, malinko začíná být spokojený s tímto absurdním rozhodnutím. Opuštěním starého života lze, možná, smířit se sám se sebou, ba co víc, najít novou naději. Držím mu palce.

Tož tak.     

             

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama