Reklama
 
Blog | Roman Zelenák

Dnes několik poznámek k sympoziu Osmdesátá a Bílkova vila

 

V pondělí 24.1 bylo v nové Technické knihovně v Dejvicích kuriózní sympozium Osmdesátá.
Vše vzniklo jako nápad samotných výtvarníků - Tomáše Cisařovského a Jiřího Davida.
Nutno říci že postupně, jak přibývalo od rána příspěvků, jsem měl pocit, že se z toho stává jakási tribuna generačních rozpaků. Ale vážně: bylo to přínosné, už pro ty mladé, kterých nakonec přišlo požehnaně.

Ono totiž, a někteří kunsthistorici i umělci samotní (viz níže – Kokolia) na to upozornili, že svolávat sami na sebe (tedy svoji tvorbu, že) teoretickou rozpravu je dosti nestandardní. Z jistě dobrého úmyslu a dojetí z povedené výstavy, jež stále probíhá ve Wanieck gallery v Brně (vřele doporučuji – už poněkolikáté), se tak kromě katalogu povedl další „výstup“ – sympozium.

Trpělo však příznačně čímsi co osmdesátá léta charakterizovalo. Alespoň v tehdejším Československu určitě. Chaotičnost kombinovaná s vřelostí. Některé malíře zradila záměrná programová nepřipravenost, jež měla přínášet větší autenticitu vzpomínek, avšak dojmologicky opakovali stále to samé (čest vyjímkám, Střížek, Kokolia, které si vše předpoznámkovali na papír). Aby na závěr převážilo uspokojení, že se vůbec po letech sešli a že to nebylo tak marné.

Jakožto ročník 65 si dovolím o osmdesátých letech také něco pamatovat a věru jsem nebyl překvapen, když se zmiňovalo uzavření oficiálního prostoru před mladými umělci a vůbec před něčím novým a po stranické linii neprověřeným. Situace však byla natolik nenormální, že umožňovala paradoxní a svobodný život ve stínu, v letech  osmdesátých sice už ne tak represivního, přesto utlačujícího systému.

Reklama

Antonín Střížek poctivě přiznal, že pokud už člověk měl ono kýžené razítko v občance mohl si dělat celkem co chtěl. Že k němu byla dlouhá cesta, ilustrovaly příběhy několika jeho kolegů, kteří se na „akádu“ dostávali na mnoho mnoho pokusů (David 7x).

Co nezaznělo, ale bylo v pozadí mnoha vzpomínek, byla skutečnost, že režim měl své věrné a zakázek státních a veřejných bylo dosti. Jen se přizpůsobit. Platil zákon, že při výstavbě šlo jedno procento rozpočtu na „umění“ – odtud všechny ty sochy v parcích a na sídlištích a „povinná“ mozaika ve vstupu každé školy (viz. Pupendo a zadlabávání podvratného výkřiku do ní, ustrašeného Duška-ředitele školy).

Tomuto lákadlu snadného, dvojího, života však nikdo z umělců vystavujících ve Vaňkovce nepodlehl. Nebo to nestihly? Školy končili v druhé polovině osmdesátých let. Tvrdohlaví vznikly v prosinci 1987.  Určitě by to i bez změny režimu neměli lehké a vlastně nemají ani nyní – v daném stavu věcí. Proto sem tam prosákla i nostalgická nota. Hlavně stesk po užším kolegiálním styku. 

Je známá pravda, že umění, jeho tvorba i percepce, však vždy byly a budou jen pro úzkou vrstvu – občas se říká či píše elitu. To napsat nemohu, neb bych dělal stejnou chybu jako svolavatelé sympozia – označoval elitou sám sebe, i když umění mě stále zajímá, že. A platí to v každém režimu. Jen kultivace veřejnosti, publika, u nás byla povážlivě přerušena a deformována. Opět mě napadla Mária Oriškova a její kniha Dvojhlasné dejiny umenia – škoda, že nebyla pozvána.

Diskuze však dokazovala, že na umění, podmínky jeho vzniku, je víc a víc nutné pohlížet ze sociologických ba antropoligických pozic. Takže příště prosím za pořádatele podobného sympozia Fakultu sociálních studií. Jinak by se z toho mohl lehce stát jen námět pro další díl televizní „dokumentární“ serie Retro.

V režimu kapitalistickém žil celý svůj život dramatik Thomas Bernhard. Shodou okolností jsem se večer před sympoziem dostal na jeho Staré mistry do Divadla komedie. Bratři Rodenovi, ve svých postavách, kustoda muzea a jeho věrného každodenního návštěvníka, zde celý večer diskutují o umění a životě. Vedle obrazů starých italských mistrů. Kdo viděl (hrají už šestou sezónu a stále je plno) ví jak nekompromisní je to text. Ostatně jako všechny Bernhardovi dramata-obžaloby. Zaznívají věty jako: „…devadesáti procentům lidí je umění lhostejné…nejhorší jsou Češi (při úvaze jak vnímají v galerii stejné obrazy různé národnosti)…stoupnou si před obraz a řeknou si: kolik by tak asi tohle mohlo stát!….osmdesát procent lidí dnes chodí v teplácích!…“ atd, atd…hořkost, deziluze, přemýšlení o sebevraždě, opovržení všemi. Známá témata moderní poválečné dramatiky u Bernharda dovedená do chirurgické přesnosti. Pro náš středoevropský společný prostor platné o to více.

Jaké tedy bylo moje vidění sympozia po tomto zážitku? Vladimír Kokolia přišel až po obědě a v teplákové soupravě! Uf. I když jeho známý životní styl by to mohl omluvit. V tom dobrém otevřený a rozevlátý a plný energie a jistě je potřebné pracovat a nepřevlékat se – možná jezdí na kole…ale přece jen. Hm. Jak nemyslet na Bernharda! Nakonec ale Kokoliův příspěvek byl nejpřínosnější. Výborně připraven (napsán a komentován). Nejvíce sebezpytný. Například: „…jsme po krizi středního věku a odcházíme do stínu…padesátiletí diblíci…přesto neseme a musíme si to přiznat svůj díl odpovědnosti (mnoho z nich učí )…a autoři by neměli sami sebe vykládat.“ Svatá pravda.

Vedle výborných teoretických příspěvků Noemi Smolik (celosvětový kontext). Jiřího Ševčíka (komplexní domácí scéna) a Mileny Slavické (nerozumí proč není brněnská  výstava  omezená dekádou a proč výběr končí až v polovině devadesátých let), byl tento Kokoliův příspěvek nejvíc na místě. Vystihl tenzi umělců, jež začínali v době bezčasí, bez možnosti smysluplné budoucnosti, s omezeným přístupem ke zdrojům (bez členství ve svazu, režimním, nebylo možno nakupovat volně barvy…), ve svých nejlepších letech se museli vyrovnávat s mnoha zvraty společenskými – které, jak víme, trh s uměním ovlivňují zdaleka nejvíce. Nyní jsou ve fázi kdy se jejich vlastní život a tvorba stávají historií hodnou rozboru kunsthistoriků. A jsou z toho na rozpacích. Pochopitelně.

Brněnská výstava je v každém případě dobrý počátek k tomuto bádání. Rozumím snaze Richarda Adama, kurátora Vaňkovky a sběratele. Nečeká až co státní, a tedy logicky tímto bádáním pověřené, instituce a dělá sám co může. Výstava samotná vlastně plní mnoho funkcí – jsou to mj. i malé retrospektivy jednotlivých malířů. I proto je jejich vývoj, zrání rukopisů a témat sledován přes hranici revoluce do počátku devadesátých let. Takže spíše výhoda než teoretické pochybení.

My ostatní může zkoumat svůj vlastní vývoj v těchto letech, v sobě a pro sebe. Své vyrovnání, jako poctivý bručoun Císařovský, nebo jiskrný Střížek, nebo naopak přetrvávající naštvání – tak nepochopitelné pro lidi narozené po roce 89, jako u Mergity Titlové-Ylovsky. Její expozé, jež mělo parodovat a zesměšnit tehdejší groteskní dobu bylo vlastně dnes, dvacet a více let poté nesrozumitelné a více než co jiného trapas. Trochu mi jí bylo líto. Ale sám to nemám nadobro vyléčené.

A pak jsou tu malíři bytostní jako Jan Merta, Jaroslav Róna, ostatně i Diviš nebo Nikl, Mainer, které změna režimu nijak závažně nevychýlila a kontinuitu zaobírání se prostorem barev, nálad, tvarů a rozměrů zkoumají dál. Bez ohledu na koncept a postmodernu (u té se to zaseklo na dlouhou debatu). Uklidňuje mě to.     

….

V Praze jsem ještě v neděli před sympoziem stihl prohlédnout otevřenou Bílkovu vilu u Chotkových sadů vedle Hradčan – rohový pozemek, ideální místo. Dříve (dle dobové fotografie) zřejmě i velký výhled dolů na Prahu – dnes však kolem vysoké stromy.
Vila je citlivě zrekonstruovaná (až na ty současné bílé radiátory a variopaint na stěnách). Tehdy, před sto lety, postavená dle vlastního Bílkova návrhu a s velkým podílem stavebníka: nekupoval futra ale vytesal si je.

František Bílek byl ovšem genius. Jen takový prosadí u stavební firmy mohutné pilastry upomínající na mytické architektury Egypta a podobných dávných civilizací. Prostorný ateliér je součástí domu a jde skrze dvě patra.
Vzpomněl jsem si na vlastní dům s ateliérem sochaře Vladimíra Ambrůze. Také samorost, jež si dům navrhl a postavil co možno nejvíce sám a ateliér tvoří poctivou polovinu jednoho objemu stavby.
Každého kdo si chce kdy postavit vlastní dům bych tam rád poslal (tam i tam). Jak je možné také pojmout bydlení. Avantgarda? Nesmyslné? Neobyvatelné? Nikoli. Hobití nora a předznamenání funkcionalistické avantgardy s rovnou střechou v jednom.
Bílkova paní Berta, dobrá to hospodyně, jak je vidět na fotografiích na stěnách, jistě nebyla žádná femme fatale s kouřící špičkou v ruce a boa kolem krku. Vypadala spokojeně, když manželi servírovala na stůl. Bravurní sochař to však ani přes toto harmonické zázemí, jistě neměl jednoduché. Uživit rodinku, postavit dům, takovýto!, a ještě dělat umění. A jaké!

V ateliéru, harmonické součásti domu, je k vidění něco z jeho tvorby. Fantastická plastika v dubu, Adam a Eva, je urputný zápas dvou živlů. Ženského a mužského, vpleteného do sebe neoddělitelnou matérií.
Chvíli trvá než zjistíte která noha patří komu. Ten zmatek, který oba musely prožívat. Podobný jistě zažívají dospívající jestliže jsou konfrontování s vědomím vlastní sexuality. A to na to mají několik let.
Zde je zobrazen okamžik prozření, poznání, vášně a hrůzy v jednom.  Byť takto vyhraněný biblický námět (Bílkovi, zdá se, tryskaly náboženstvím nasycené náměty přímo z duše) je přiblížen i nám smrtelníkům co možná nejcitlivěji. Každý jistě musel být v podobném zmatení smyslů, kdy se s ním točil svět. Při prvním milování. Někdo dříve či později. A je-li to navíc s člověkem (dnes již genderově korektně a bez ohledu na pohlaví) vytouženým, blízkým nejvíce, je v tom přece jen jakýsi záblesk božího plánu světa.

Chodil jsem kolem Adama a Evy a přímo viděl tu olbřímí práci s dlátem a dokonalé proniknutí do neústupného materiálu a nacházení napjetí těl. Mohutný Adam vítězí nad subtilnější Evou, tuší co musí udělat. Ale není v tom radost vzrušení. Z chuchvalce tvarů trčí do prostoru jeho ruka domáhající se božího doteku, pomoci. Možná žádost o navrácení všeho zpět, spíše zoufalé gesto. Vše co přijde po tomto okamžiku již bude nevratné, osudové a málokdy radostné. Je to vlastně skutečné zrození života. A ten, jak víme (my ročník 65 a spol) je právě takový.

Ano, máme pomníky (mohutný expresivní Hus v zanedbaném parčíku před Bratrským kostelem v Kolíně) ví se o něm, ale rekonstrukce vily a těchto pár zde vystavených prací ho vrací do kulturního povědomí úplněji. 

Vida současní umělci, jak to říkal Masaryk: chce to jen nebát se a nekrást.
Zase máme dobu kdy lze dělat vše. Když vezmu do ruky pražský Artmap, nevím kam zajít dřív. I ta Špálovka je pěkně znovuotevřená. A že to jsou peníze od jakýchsi zbohatlých fondů? Ať si. Je třeba mít na Národní třídě galerie. Za každého režimu. Tož tak.

Přeji všem pěkný den.                        

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama