Reklama
 
Blog | Roman Zelenák

Rytmus 2015

Dnes o rytmu. Ve filmu, na divadle a konečně, jsem přece také dj, i něco málo o northern soulu. 

Viděli jste Birdmana? Film o herci jež se po letech byvší slávy, bezmála zapomenut, snaží o návrat na divadelní prkna, v podstatě nemá soundtrack. Občas se v záběru, i mimo něj, objeví bubeník, který hraje svá nekonečná preludia a přidává, do již tak nervózního a zmateného děje, další rozměr těkání. Dědictví Dogmy 95? Asi. Ve stejný týden vidím upoutávku na Whiplash. Film o učiteli hudby a jeho žáku – mladém bubeníkovi. Co se to s tím Holywoodem děje?

….

Můj blog je ovšem především o současném výtvarném umění. Tak jdeme na to, já se k tomu dostanu. Skoro. Je to pár týdnů co nebylo (na Vltavě například) úniku před rozhovory upozorňující na první představení festivalu Spectaculare v Akropoli – Rootlessroot Company. S řeckou tanečnicí Lindou Kapetaney, jež byla jediná protagonistka tohoto spektáklu, bylo dlouze hovořeno o kořenech inspirace. Odkazech na dávnou mytologii Řeků, a vůbec jsem měl dojem že se mi konečně dostává vysvětlení jak funguje svět.
Nakonec z toho bylo 55 minut dosti namáhavého zmítání tanečnice jež v přestávkách tance stihla přestavovat scénu i světla, malovat, sochařit a stvořené opět rozbíjet kladívkem. Ke každé činnosti se navíc patřičně převléknout. A ještě si, sem tam, vytvořit hudební kulisu. Rytmus.
Ten vytvářela na jakýsi home made nástroj se dvěma strunami nataženými na několik metrů dlouhé koze. Stačil snímač, smyčec a sampler. Bohužel vše bylo tak neumělé že se účinku dosahovalo jen zesilováním nekoordinovaných úderů. Smyčky se násobily až splynuly v jeden ohlušující hluk. O poslaní představení si nejsem jist. Snad jen že co si chudák ženská sama neudělá, to nemá.

Reklama

Řekům je nutno držet palce. I když se sveřepě dál drží své víry. Ať už v tuto formu tzv. současného tance, nebo v novou, socialistickou, vládu. Tak nevim – řekla by Nina Vangeli.      

 ….

Kdo by neznal Na Plovárně. Zrovna co takto uvažuju o rytmu pustím TV a hle – dalším hostem Marka Ebena byl Steve Reich. Jeden z otců amerického minimalizmu. Nakonec se většina z dvaceti minut rozhovoru točí kolem povídání o rytmech. Koneckonců velká událost loňské sezóny bylo pražské uvedení Reichovi skladby Druming, kde osm perkusionistů neznatelně posunuje rytmické struktury aby se v rozejití opět sešli. Jak Reich Ebenovi popisoval – šlo o jeho doplněk k dávnému vynálezu kánonu. A ejhle: Reich připomíná že právě jako hráč na perkuse začínal!

 ….

Málokdy zde píšu o své dalším džobu, hraní – djingu. Jelikož dnes je téma rytmus – nedá mi to.

Co jsem přišel do Prahy (tři roky) se moje hraní totálně změnilo. Hrál jsem hodně latino a jazz zatímco dnes hraju soul a disco…jazz ovšem zůstal jako základ všeho. Jen nyní hraju víc věci o kterých jsem si dříve myslel že se mě netýkají – čistě černá muzika. Více popověji naladěný zvuk sedmdesátých let. Zkrátka, veselé písničky. V poslední době (tak rok a půl asi) jsem začal hrát i hodně northern soulu. Myslím, že za poslední sezónu se pražská northernsoulová scéna pomalu etabluje a stává se fenoménem.
Loňský rok vůbec byl v Anglii rokem northern soulu. BBC natočila dokument Northern soul: Living for the weekend (k padesátiletí vzniku žánru) ve kterém, ještě stihla zachytit na kameru všechny pamětníky a legendy žánru. Do kin byl uveden hraný film Northern soul popisující, na osudu mladého dospívajícího kluka (jak už to tak bývá), celou tehdejší atmosféru. Pro větší autenticitu, asi, hraje matku onoho teenegera Lisa Stansfield, jež v rozhovorech k filmu popisovala svoje dospívání na podobných akcích. Šlo o hudbu pro tancovačky chudého severozápadu Anglie (odtud i název stylu). Akce samotné se nazývaly Allnighters. Celou noc, od 8 večer do 8 ráno.

I v northern soulu jde především o rytmus. Krátké, v podstatě vždy zpívané, písničky variují americký soul do rychlejší a veselejší britské verze. Je to velmi pozitivní a velmi taneční. Samozřejmě se můžete zmítat podle svého (tak to dělám já) ale jsou celkem striktní, byť nepsaná, pravidla jak se chovat, být oblečen a především – tančit. Kroky jsou rychlé, doplněné o otočky, skluzy, zadní (či jak to nazvat) záklopky a zdvihy, výskoky, nůžky atd….
Jde i o atmosféru desítky let nezměněných interiéru, s parketovou podlahou a náladou tělocvičny, včetně ručníků na utření potu a zásypu na mimina, tj. prášku sypaného na zem pod boty (to aby se dosáhlo podobného počtu otáček jako na ledu).

Na posledním Allnightru v Baráčnické rychtě se i soutěžilo. Ne, tady by se Marek Eben se svým kultivovaným moderováním Star dance neuplatnil. Dj hraje rychle a svižně a kdo chce vrhne se na parket a předvede co je v něm nejlepšího. Porotce (dva zkušení tanečníci z anglické 1.ligy) poklepají na rameno těm o kterých si myslí že zavazejí (mě se to stalo prakticky okamžitě ?!) – dál pokračují ti lepší. Až zůstal jen Robin. Robin Marhold je tváří pražské northernsoulové crew. Tváří, spíše jejíma nohama. Tančí tak rychle a elegantně že to vypadá jako ta nejjednodušší věc na světě. Když to potom zkusíte, jak pravý reklama – uvědomíte si ten rozdíl. Robin, tím že byl první v Praze, postoupil do výročního allnightru v Blackpoolu a, hrome, byl tam osmý!!

 ….

Rytmus v roce 2015 bude mít mnoho podob. Navíc, tento týden se opět budou rozdávat ceny Vinyla a pod. Vlastně se o tohle dění nezajímám. Aktuální nahrávky mě nechávají celkem chladným. Kromě Marka Ronsona. Hraju desky jež byly vylisovány před třiceti, čtyřiceti lety.

Takže můj rytmus roku 2015? Napíšu za 10. měsíců.                      

 

 – Robin jede –                                                       /repro foto: www.pragueallnighters.cz/

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama