Reklama
 
Blog | Roman Zelenák

Omezení je výhoda

Tímto mottem jsem uvozoval svůj blog několik prvních let. Pracoval jsem tehdy jako asistent vozíčkářů a tak to bylo nasnadě. Jak čas běží, kvapem – brzo mi bude padesát, zjišťují že omezení přibývá. Každý ovšem volí jinou strategii jak se s danou situací vyrovnat.
 

 

V Birdmanovi – o kterém jsem tu psal minule a který mezitím Oskarově zazářil (právem) se hlavní hrdina, ve velmi osobním podání Michaela Keatna, snaží běh času (kromě paruky), dohnat i riskantním pracovním projektem. Je ochoten zranit kolegu, zastavit dům a dokonce! začít používat sociální sítě. Reklama je reklama a trapasy fungují nejlíp.      

Výtvarníci ovšem volí méně bolestivé metody.

….

Reklama

Dalibor Chatrný se celý život snažil o záznam. Záznam přemýšlení o světě nebo sobě. Vztahu tělesnosti, svého bytí, dosahu rozměrů rukou, například. Kam až ruka dosáhne a co je schopna zaznamenat. Kresbou po ploše i oběma rukama zároveň. V této technice byl jedinečný. Dle slov Vladimíra Kokolii, z jeho laudatia k retrospektivě Chatrného v Domě u kamenného zvonu, uveřejněného v posledním čísle časopisu Art and Antique. Kokolia správně podotýká že nelze z těchto kreseb rozeznat zda byl levák či pravák. Chatrný nepřistupoval na přirozené omezení – stranové předurčení. Cvikem a úsilím dosáhl svého.

Chatrný šel také za hranici běžného grafického projevu. I jako diváci jsem navyklí přirozenému omezení dvou rozměrů plátna či grafiky. Chatrný třetí rozměr přidal tak samozřejmě, že by to přece mělo napadnout každého – ohnul rožek. Jenže, takto elegantně, tohle napadlo právě jen jeho. Až se člověk musí pousmát. Radost, je v jeho díle zakletá. Už v samotném tvoření musela být přítomna.

Jeho silná generace se ke geometrii přimknula skoro celá. Kolíbal, Koblasa, Demartini, Sýkora, Kubíček, Grygar, Malich, Boštík a mnoho dalších se, každý svým způsobem, geometrickou abstrakcí zabývali desítky let. Jen u Chatrného však cítím nadhled nad těmito věčnými náměty. Odráží se od základních geometrických tvarů k sobě, k tělesnosti. Pokud jde o destrukci dokonalých tvarů, je v ní vždy prvek hravosti. Což oproti například Kolíbalovi (aktuálně možno porovnat na jeho výstavě ve Veletržním paláci) nebo Demartinim, kteří nacházeli v zaobírání se podobným abstrahovaným světem spíše existenciální hloubky. Chatrný je zkrátka ve všem vyjímečný. Přitom za žádnou z jeho prací není možno cítit byť jen špetičku kalkulu. To oproti Kolářovi například, že.

Na Chatrného se dnes, jen pár let po jeho smrti, vzpomíná jako na každodenně pracujícího a každodenně hledajícího, vlídného starého pána. Nic nebylo a priori dané. I vnímání barvy. Práce, hledání nových technik a záznam dalších omezení, pro něj bylo vším. I proto (jak dále píše Kokolia) nechal brzo učení na AVU, kam byl logicky po revoluci pozván. Odebíralo mu čas. Čas, jediné omezení nad kterým nikdo nezvítězí. Ani takový geniové jakým byl Dalibor Chatrný.      

 ….

Že abstrakce dávno není jen teoretické hra na efekt dokazuje další příslušník Chatrného generace (možná o něco mladší ) Jiří Hilmar. V Sovových mlýnech je jeho pěkná průřezová výstava. Hilmar, patřil k emigrantům po osmašedesátém, kteří se v novém prostředí museli opětovně lidsky i námětově najít.

Pár jeho obrazů/objektů seskládaných z jistě nekonečnou trpělivostí z pásků – odstřižků jakési papírenské výroby, jsem měl možnost vidět před dvěma lety u Topičů. A byl jsem věru tehdy nadšen. Jak postupujete kolem obrazu, váš pohyb mění uhel pohledu a tedy i dopadající světlo. Statické dílo se stává velmi živým.

Tj. Hilmar se v omezení nového prostředí, jazyka a světa, který fungoval na jiných principech, dostává k materiálu, který je původně odpadem a přesto vytvořil výpověď relevantní dodnes.

….

Když si člověk vzpomene na salón U Topičů okamžitě mu musí naskočit Pavel Vašíček – dobrý duch této z popela povstalé instituce. Vítal návštěvníky, pořádal diskuze, promítání, vernisáže, aukce, znal se s kdekým z branže a každý si jej musel za jeho vlídný přístup vážit.

Zemřel náhle, ve věku 71 let, před pár dny.

Pavel Vašíček se snažil, myslím že úspěšně, o znovuzavedení značky, která bylo pro výtvarný život let dvacátých (ale i dříve a min. ještě za války) jedna z určujících – vedle Mánesa, Umělecké besedy apod.  

Koneckonců, kdo se chce dozvědět o tomto fenoménu více – Vašíček pomohl k vydání dvěma knihám, které podrobněji zkoumají všechna odvětví, kterými se u Topičů (byť byl zájem prvotně komerční) zaobíraly. Tj. výtvarný, divadelní a knižní svět. Myslím, že Pavel Vašíček správně pochopil že u nás je vše propojeno. To jsou ty známé malé české poměry. Proto ty večery s básníky vedle promítaných obrazů, proto ty knihy a pěkné katalogy k výtvarníkům, kteří si toho zasluhovaly již dávno. Odchod Pavla Vašíčka bude pro Topiče těžkou ztrátou. Jak se vyrovnají s tímto omezením? Budeme jim držet palce.    

 ….

V DOXu vystavují fotografie zdi. Několik světoznámých fotografů, mezi nimi náš Koudelka a skoro náš, tj. Slovák, Martin Kollár, dostalo zadání, tj. omezení, pouze na jedno téma: současný Izrael a život se zdí, jež rozděluje jedno území na dvě části.

Zeď je, zřejmě, pro Izrael důležitý bezpečnostní prvek, nicméně, její masivnost zasahuje do krajiny tak zásadně, že je nabíledni jakou bariéru vytváří i v životě lidí. Národů, kteří se dříve tak výrazně od sebe neoddělovaly. Otázka je to politická, tedy složitá s řešením jen těžko formulovatelným.

….

V posledním čísle Revue Labyrint se i k tomuto tématu vyjadřuje v rozhovoru izraelský spisovatel Etgar Keret. Mluví v podstatě o tom, že je jen těžko obhajitelné když jeden národ okupuje, byť kvůli vlastní bezpečnosti, území jiného národa. Právě. Jak žít s omezením, které je tak fatální? Vyčleňuje prostor, kde lze a kde nelze se pohybovat. Zúčastnění fotografové, každý jinak, každý však docela zřetelně, zobrazuje napětí kolem zdi. Beton, který má sám o sobě zaručit bezpečí jedné strany. Absurdita, jistě. Realita, bohužel.          

….

K novému číslu Revue Labyrint. Považuji tenhle časopis za důležitý právě pro omezení každého čísla jedním tématem. Letos Nový voyerizmus. Na mnoha článcích, teoretických i beletristických ukázkách, je probráno důkladně a neotřele. Navíc, pro nás velmi potřebné – v mezinárodní konfrontaci. Časté jsou překlady právě jen pro Labyrint. Kupuji jej každý rok už nejméně patnáct let, co jsem si jej všimnul poprvé. Celé číslo vám navíc vydrží opravdu celý rok, je to celkem objemné čtení.

K tématu. S nástupem sociálních sítí a vůbec s větší exploatací médií do našich životů se každý z nás stává více a více voyerem v novém kontextu této staré úchylky. Především tím že se dobrovolně a rádi dáváme všanc být okukování, posuzování, ba hodnoceni. Sdílíme svoje intimní chvíle do sítě, která může být, a často je, velmi veřejná a bezbřehá.

Koneckonců chlubení se něčím – vytváření vlastního obrazu, právě tak jak si myslíme že bychom měli být vnímání, stojí i za pohnutkami k psaní blogů. Třeba.

Tak raději končím a přeji všem pěkný den.  

 

 Dalibor Chatrný                / repro foto –  arttalk.cz /

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama