Reklama
 
Blog | Roman Zelenák

Dechovka aneb minulost na scéně

Zrovna minulý týden jsem měl dlouhý rozhovor s jednou americkou kamarádkou, dlouhodobě žijící v Praze, jaké to bylo žít u nás před revolucí a jak se tato minulost projevuje doposud. A v pondělí jsem se chystal na představení nového projektu divadla Vosto5 - Dechovka. Ideální příležitost  zapřemýšlet si o minulosti nepředpojatě. Píšu hned P že tohle divadlo je přesně o tom co jsme probíraly a že by měla jít se mnou. 

 

P už u nás žije skoro dvacet let a učí, tak jako mnoho dalších expatů, angličtinu. To znamená že se s Čechy, a jejich chováním a vlastnostmi, již mohla docela podrobně seznámit. Přesto stále pozoruje odlišnosti v jednání lidí z bývalého východního bloku a lidí z, tradičně, svobodného světa. I já jsem měl možnost jí říci své poznatky z doby tehdy a nyní (viz minulý blog).

Začal jsem ze široka a popisoval jí dvě tendence v chování jež byly převládající. Na jedné straně dodržovat pravidla a na druhé je dennodenně překračovat. 
Dodržovat ta vnější – vzhledem k okolí (vstoupit do SSM, zúčastnit se schůze KSČ v práci, jít na 1. máje do průvodu, chodit k volbám a vůbec neupozorňovat na sebe jinakostí – vlasy, oblečení, hudba…).
A na druhé straně překračovat tu a tam, ale spíše pravidelně, běžná pravidla nařízení ba i zákony ( bony a vše kolem nich, úplatky na úřadech, u lékařů, protislužby a výměna zcizeného zboží za jiné zcizené, kamarádíčci jež zařídí to či ono neboť běžnou cestou nebylo lze věci dosáhnout – pořadník na auto, zproštění vojenské služby, kolaudace stavby či jakýkoli stavební materiál na ni, nebo sehnat jen trochu nositelné oblečení a dokonce věci základní dennodenní potřeby včetně potravin, toaletního papíru atd. atd).

To co v této pokroucené dichotomii muselo každopádně jít stranou je lidská důstojnost a úcta každého k sobě a k druhému navzájem.
Čím déle komunistický režim trval, tím byl ve všech ohledech nefunkčnější, a tedy se tento provázaný systém vzájemné výpomoci, nebo spíše využívání a často zneužívání, často nelegálního, utužoval a prohluboval. Tak jako přátelství se Sovětským svazem – abychom připomněli další problém který jsem s P probíral – to je naprostou devalvaci jazyka. Připomínal, i v její kultuře dobře známou, knihu 1984. Ano, Orwell nahmátl jádro pudla – záměnu významů: „mír je válka a válka je mír“, říká ústy Velkého bratra. Vidím to takto ostře proto že jazyk je pro kulturu a vůbec identitu národa, určující. Jeho narušení je podlomením všeho dalšího.

Reklama

V Dechovce se začíná běžnou veřejnou schůzi zastupitelstva malé obce odněkud z Vysočiny v místní sokolovně, v současnosti. I tam se řeší, právě dnešním jazykem kdy si lidé často nerozumí ani základní sdělení, věci minulosti, kterých se ne a ne zbavit. Postavit, a jak a kde, pomník zavražděným českým Němcům – bývalým spoluobčanům, které tzv. revoluční garda zmasakrovala deset dnů po skončení Druhé světové války. Jazyk německý už je v této generaci zastupitelů úplně neznámou řečí a tak se bez tlumočnice neobjedou. Hostem schůze je i zástupce německého krajanského spolku (skvělá příležitost pro dalšího pražského „expata“ – Philippa Schenkera k použítí jeho rodného jazyka).  Zatímco otcové a dědové těchto současných zastupitelů mluvili se svými sousedy, ještě za první republiky, tu česky tu německy, dle situace a zcela samozřejmě.

Jiří Havelka se svojí proměnlivou, tu skromnější (v Ypsilonce), tu velkoprodukční (v Arše s Pérákem) grupou Vosto5, umí diváky bavit, jistě. Umí i postavit logicky vygradované scény a použít adekvátní výtvarné a scénické prostředky. V tom je tedy jeho vedení Katedry alternativního a loutkového divadla na DAMU, zcela na místě. Navíc, a tohle už se na škole jeho studenti těžko naučí, ale vzor by tu byl, je jeho postoj vždy, v celkovém vyznění kusu, navýsost mravní.
Nastoluje tak otázky, které by si měl vyřešit každý Čech – a to ještě dříve než do divadla vkročí. Posun od předchozích inscenací je v tom že už se s dějinnými fakty nemanipuluje ve prospěch pohlazení poněkud zakřiknuté české národní povahy.

V Pérákovi je komiksová postava zhmotněna a papír je nahrazen 3D akčním hrdinou se vším všudy, jak je dnešní divák zvyknut z filmů pocházejících z rodiště mojí milé kamarádky P. Nacisty ovládnutá válečná Praha se probouzí k odporu a! – Pérák zasahuje. Skutečné dějiny jdou stranou – hlavně že je sranda a sebevědomí národní se třepotá pýchou jak vlajka na hradním stožáru.

Podobně v Ypsilonce, v představení Operace: Levý hák. Jen se základní pětkou odvedou s daleko menšími scénickými prostředky (zde stačí jen mapa a stůl) podobnou férii skečů, jak napravit další z národních traumat. Totiž vyhrát nad Hitlerem hned z počátku! Když Mnichovská dohoda postoupila naše pohraničí a německá armáda nás napadne. Stačí jen správné velení a dobrá, režisérova, vůle. I tady se především bavíte, ale i tady je, v druhém plánu, myšleno na hlubší, ba i na to národní sebevědomí a jiné, pro desátníka v záloze, důležité věci.            

„Řopíky neopouštět a nasadit Levý hák! Končím.“  / Operace: Levý hák  – Studio Ypsilon /  

…..

Havelka totiž stále krouží kolem jednoho – bodu zvratu. Kdy se do té doby vcelku sebevědomý a hrdý národ Český(Slovenský) zlomil, proměnil, podvolil. A nachází řešení – v jednotlivcích.

V Pérákovi několik málo skutečných odbojářů (v součinnosti s mytickým Pérákem). V Mnichovském komplexu stačí povolat jednoho zkušeného slovenského generála…a v Dechovce se pohne svědomí, po 65 letech mlčení, posledního žijícího svědka.

Zdá se, že tam míří Havelkův apel – na každého z nás. Velké dějiny začínají u jednotlivých činů. Z pozdějšího kontextu čitelných jako hrdinství. V každém případě jde o výhru v zápase o vlastní důstojnost. Nelhat sám sobě.

….

A můžeme se vrátit k současnosti – asi i proto Havelkovi divadelní představení tak rezonují. Vedle, již zmíněné, zvládnuté profesionální a zábavné složky a šťastné ruce při výběru spolupracujících hereckých osobností.
Po dlouhé době (snad naposledy u Lébla) tak máme v našem malém divadelním rybníčku osobnost jež pochopila proč je divadlo z nejdůležitějších uměn. Neleká se témat zobrazujících lidský osud v jeho hraničních situacích, a – o to jde především, naznačuje jak dál.

Moc mě mrzí že P na Dechovku nemohla. Snad příště. Hodina a půl tohoto divadla by jí o české národní povaze řekla vše podstatné. Bylo a je to často hodně hodně mizerné ale naděje, přece jen, tu je.  

 

Někomu Masaryka, někomu pivečko a jinému krumpáčem do hlavy…  / Dechovka v Baráčnické rychtě /